Při sledování voyerského thrilleru Oko ve zdi není nutné sklápět zrak. Podstatně více totiž dostane zabrat mozek.
Oko ve zdi distribučním plánem putuje již několik let a jeho historie sahá do éry Alfreda Hitchcocka, který měl údajně literární předlohu od Ivy Hercíkové kdysi zfilmovat. Mystifikace sice k tomuto žánru patří, ale řekněme si na rovinu, že Oko ve zdi nemá ani tolik atmosféry, co závěrečné titulky kteréhokoliv Hitchcockova snímku. Skutečnost, že mu filmaři svůj paskvil věnovali, je natolik troufalá, že by je do konce života měla stíhat hejna pořádně rozzlobených Ptáků. I tak se dá totiž na Hitchcocka vzpomínat.
Na Oku ve zdi nejvíce překvapí skutečnost, že dokáže totálně selhat, i když v něm účinkují slušní (nebo přinejmenším fotogeničtí) herci a obrazová stránka vzbuzuje dojem, že to celé zřejmě nebylo až tak úplně levné. Každá snaha o napětí je však vykoupena několika stupidními dialogy a z mezinárodního projektu se tak nechtěně stala mezinárodní ostuda.
V centru rádoby děsivého příběhu stojí milenecký pár, jehož už omrzely všechny motely v okolí a touží po troše dobrodružství v opuštěném domě obklopeném temnými lesy. Těžko říct, co hlavní protagonisty přimělo k takovému neuvážlivému činu. Pravděpodobně za tím vším stojí láska, která zastínila jejich mysl. Jak jinak si vysvětlit repliky typu: „Dneska jsi mi ještě neřekl, že mě máš rád“?
Nedostavěný dům má pochopitelně pohnutou minulost, jak už to podobné stavby mívají. Tento neukrývá bezdomovce ani lesní duchy, ale pouze děsivé tajemství. Před několika lety se zde totiž žena majitele spustila se svým milencem, což mělo za následek jeho smrt. A v této rovině by se měl příběh nést i v současnosti, kdy se opět schyluje k nevěře, kterou je potřeba pořádně potrestat.
Milenci se tak ocitají v uzamčené koupelně, kde jsou v moci starého voyera, který na tento okamžik čekal několik let. Nyní se ukájí pohledem na vyděšenou dvojici a občas si odběhne ke své zavržené ženě, kterou vytrvale obviňuje z cizoložství. Přesto k ní ve slabé chvíli pronese skvostná slova jako: „Kdybys byla pořádnou manželkou, ta postel by nebyla tak studená.“
Ústřední pár v podání Karla Rodena a Catherine Flemming se mezi čtyřmi stěnami očividně nudí a přemýšlí, kdo za šmírováním stojí. Hlavní hrdinka tvrdí, že to určitě nemůže být její manžel, protože je mimo ostrov (?). Netrvá ovšem dlouho a na základě neidentifikovatelného hluku zvenčí je přesvědčena o tom, že za tím její partner rozhodně stojí. Karel Roden raději mlčí a má proto pár plusových bodů navíc.
Všechny postavy jsou v Oku ve zdi tak dokonale bezmocné a nepochopitelné, že divák netuší, komu by měl vlastně držet palce. Z obou stran propojených skulinou ve zdi se totiž co chvíli ozývají stejně zoufalé nářky a oběti i jejich trýznitel se stále dokola ptají: „Bože, co teď budu dělat?“. Majitel domu si čekání na odpověď zpestří alespoň tím, že do místnosti zcela bezdůvodně vhodí lístek s nápisem Přežije jen jeden (v angličtině), načež nevěrná žena prohlásí: „A kdo to bude?“ Kdyby se zde namísto nevěry soudila inteligence, šla by rozhodně první pod nůž.
Jenže na finále je ještě brzy, proto je potřeba celé to nic pořádně nafouknout. Miloš Kohout tak do svého celovečerního debutu nacpal vlastní sedm let starý krátkometrážní snímek Sen. Jeho nápad ovšem nejvíce ze všeho připomíná scénu v Trháku, kdy filmaři kvůli nedostatku financí do hororové scény muzikálu nastříhali záběry ze Sněhurky a sedmi trpaslíků.
Miloš Kohout bohužel nenatočil jen nefunkční a nechtěně vtipný horor, ale především špatný a nepochopitelný film, jehož hodnotu ještě sráží umělecké ambice. Oko ve zdi dokáže divákům pořádně zamotat hlavu, i když jeho děj je poměrně triviální. Režisér má totiž potřebu o nevěře vyprávět v symbolické rovině a ke konci filmu díky jeho neschopnosti srozumitelně vyprávět příběh nikdo netuší, co se na plátně vlastně odehrává.
Catherine Flamming v Oku ve zdi vystupuje ve dvou časových rovinách a vedle ženy uzamčené v koupelně ztělesňuje i manželku žárlivostí posedlého muže ve chvíli, kdy se dopustila osudného hříchu. Nejzajímavější na tom všem je, že mě na tuto pointu upozornily až závěrečné titulky, což bylo dost pozdě.
Kohout navíc do ponurého domu vpustí dvojici policistů, která do filmu patrně zabloudila ze špatného německého krimi seriálu. Ti si přijdou umýt ruce do koupelny, kde se celý incident odehrával, přestože po něm v místnosti najednou není jediná stopa. Ať už za tím stojí důmyslná architektura, cestování v čase, surrealismus nebo mé osobní selhání v roli diváka, jedno je jisté – člověk, který Oko ve zdi viděl, nebude ve výsledku o nic chytřejší než ten, který o něj nezavadil.
