Česká kinematografie má konečně svůj „festivalový“ film,
jemuž by nejvíce slušela noční televizní obrazovka.
Největší předností Dětí nocí je jejich nepodbízivost. Komorní příběh z ušmudlaného Karlína, který by se dal shrnout do pár vět, si diváky bude pravděpodobně hledat jen těžce. Nový snímek Michaely Pavlátové se totiž od současné české filmové produkce liší asi jako večerní program TV Nova a ČT2.
Děti noci lze nesnáze definovat jako „festivalový“ film. Jak dokazuje jeho úspěch v Karlových Varech, na této půdě si snímek najde své příznivce. Film docela názorně ukazuje, jakým směrem by se měla česká kinematografie ubírat, pokud nechce stát stranou nejvýznamnějších světových přehlídek. Ty totiž nezajímá Alžběta Bathoryová ani bitva o Tobruk, ale obyčejná lidská beznaděj, bezradnost a zbytečnost. V tomto směru jsou Děti noci naprosto světové.
Podle podivných měřítek je u nás každý film, který od diváků vyžaduje větší míru pozornosti, označován za „ženský“. Po Tajnostech a Pusinkách se stejné nálepky dočkaly i Děti noci. Ve všech třech případech by se však slovo ženský dalo bez zdlouhavých úvah zaměnit za nadprůměrný.
Děti noci stojí a padají na scénáři Ireny Hejdové, který svým citlivým zachycením atmosféry současnou domácí tvorbu přinejmenším zpestřuje, a jeho zfilmování je odvážným a chvályhodným počinem. Ačkoliv předloha nabízí dokonale přirozené dialogy plné originálních všednodenních zbytečností i vypjatých emocí, samotná stavba děje může působit jako televizní povídka, která je za každou cenu nastavovaná na potřebných 80 minut.
Film podrážejí vykonstruované motivy, které působí, jako by sem zabloudily z béčkového televizního seriálu. Dějem tak občas proběhne linka, která mu nic nového nepřináší, a jen odvádí pozornost. Největším prohřeškem v tomto ohledu je sousedčina dokonalá dceruška, z níž se vyklube také dítě noci (ale v horším slova smyslu), či náhodně se zjevující cikánče a bezdomovkyně, jejichž přítomnost působí ve filmu rušivě. Poněkud nepatřičně se jeví také celá "detektivní" zápletka, která přichází ve chvíli, kdy už jaksi není co říct.
Nebýt hereckých výkonů, Děti noci by byly jen průměrnou televizní inscenací. Vedle tradičně ukňourané Marthy Issové překvapí především Jiří Mádl, který zde poprvé dostal opravdu důstojnou roli. Mádlův projev překvapí především po jeho letošním tragickém výkonu v prostoduché komedii Taková normální rodinka. Pod vedením Pavlátové působí přirozeně dokonce i Lenka „VKV“ Termerová.
Děti noci jsou nakonec docela příjemným snímkem, v němž lze veškeré nedostatky omluvit záměrnou nediváckostí. Festivalové kinosály tak jsou nejvhodnějším místem k jejich prezentaci (hned po noční televizní obrazovce).
