Film O rodičích a dětech přináší
pro českou kinematografii dvě zásadní zprávy. Tou dobrou je, že po hodně dlouhé
době u nás vznikl důstojný a inteligentní film. Druhá zpráva ovšem toto nadšení
poněkud tlumí – jedná se o zdaleka nejslabší snímek ve filmografii Vladimíra
Michálka.
Chybu určitě nehledejme v samotném Michálkovi, který se k režírování vrátil po sedmileté pauze. Své schopnosti dokazuje v řadě promyšlených obrazů, až na jednu výjimku zvolil dokonalé představitele hlavních rolí a hlavně nezapře svou filmařskou hravost (zejména v útržkovitých retrospektivách). Kamenem úrazu je samotná knižní předloha, která čtenářům zajisté nabízí spoustu příjemných chvil a zaslouží si uznání. Pro filmové vyprávění se však zoufale nehodí. O rodičích a dětech tak dokonale demonstruje, jak podstatný rozdíl je mezi literárním a audiovizuálním vyjadřováním.
Samotný film je velice těžké definovat. V podstatě se jedná o nekonečný rozhovor, který je občas velice vtipný, jindy filozofující, střídají se v něm uvěřitelné pasáže s lehce těžkopádnými knižními dialogy a ve výsledku se v podstatě nic neděje. Otec se synem projdou celou Prahu a cestu si zpříjemňují občas přikrášlenými historkami nejen ze své minulosti, nějak mimo řeč dospějí ke svému soukromí a křivdám z minulosti, aby se v závěru rozešli bez jakékoliv zásadnější pointy.
„Dialog je iluze, každý si chce mluvit o tom svojem“, praví výstižně jedna replika otce v podání Josefa Somra. Film se tímto heslem řídí přímo dokonale nejen pokud jde o promluvy hlavních postav, ale bohužel především ve vztahu k divákům. Michálek se tentokráte opravdu žádný dialog s diváky vést nesnaží, servíruje jim jednotlivé scény ze života svých hrdinů bez přílišného vysvětlování a ať už spolu otec se synem ve vášnivých hovorech probírají modely letadel či botanické termíny, divák jim je ukradený. Dialogy místy sice vyústí v nezapomenutelné okamžiky (předčítání menu v restauraci), občas ovšem sklouznou v dosti nesrozumitelné a nezáživné mudrování o smyslu života – nejzřejmější je to ve scéně, kdy hlavní hrdinové míjejí podchody poznamenané graffity a diskutují o významu života v Praze. Tehdy je i na samotných hercích vidět, že sami vůbec nerozumí tomu, co z jejich úst vychází.
Nezávisle na ústřední linii se odehrává setkání třetího člena vyobrazené generace (syn syna) s přítelkyní svého otce. Tato část byla pro potřeby filmu dopsána a na výsledku je to opravdu znát, dialogy působí mnohem přesvědčivěji a vytvářejí uvěřitelnou situaci. Tu ovšem dosti sráží výkon Mariany Kroftové, která o lekce herectví nejspíš v životě nezavadila. Naštěstí se v těchto pasážích nediskutuje zdaleka tolik jako při pražské procházce.
Nebýt všech tří vynikajících mužských hereckých představitelů, film by působil mnohem více jako mluvící kniha. Největší zásluhu na tom, že O rodičích a dětech příliš nešustí papírem, mají především Somr a Novotný, kteří se svých upovídaných rolí zhostili výtečně. Trojici dokonale doplňuje i Luboš Kostený, který je navíc svému filmovému otci natolik podobný, že by David Novotný měl zpytovat svědomí, zda-li se v minulosti stejně jako jeho filmová postava někde na Slovensku „nezapomněl“.
Pro celkové vyznění filmu je zásadní jeho střihová skladba. Pokud O rodičích a dětech někde naprosto selhává, pak je to bohužel tady (byť byl povolán mistr svého řemesla Jiří Brožek). Jednotlivé linie (samotný rozhovor, seznámení vnuka se ženou svého otce, retrospektivy z dětství i naprosto obsahově nezávislé epizody) na sebe až na výjimečné situace nenavazují a střídají se víceméně mechanicky. Má-li tedy film nějakou atmosféru, pak je to zásluhou výborné hudby Michala Lorence. Ta místy navozuje až hrozivou atmosféru, která ovšem vzhledem k naprosté absenci dramatických okamžiků nenachází své opodstatnění.
O rodičích a dětech se vydává podobně jako jeho hrdinové na dlouho cestu bez jasného cíle. V literární podobě jednotlivé pasáže i odbočky této cesty nabízely vlastní interpretaci, ve filmu jsou však předkládány s takovou samozřejmostí a rychlostí, že zde není prostor více se nad nimi zamyslet a poodhalit jejich případný smysl či pointu. Zatímco divák marně uvažuje, co chtěl Michálek jednotlivými epizodami říct, hlavní hrdinové už probírají nové téma na variace uhlík, vodík, dusík a kyslík…
