K dosažení nebývalého
gurmánského zážitku je potřeba vyváženého splynutí chutí pocházejících
z těch nejlepších ingrediencí. A je jedno zda-li připravujete delikátní
pokrm či sedláckou pochutinu, jakou Ratatouille je. K vyvolání stejně intenzivního
zážitku filmového je potřeba zvolit stejně pečlivý přístup. Ratatouille
obsahuje vše, co je k tomu potřeba – konflikt jedince nezapadajícího do
společnosti, bezmeznou touhu po naplnění snů, spoustu uvěřitelných emocí,
dramatické honičky, přesně načasované vtipné pointy vycházející z příběhu,
dojemné okamžiky i nějaké to ponaučení na závěr. A abych nezapomněl, film je to
animovaný a v hlavní roli exceluje labužnická krysa…
Kdysi stačil 3D animovanému filmu k úspěchu pouze samotný fakt, že je digitálně animovaný. S rozvojem technologie jejich produkce výrazně stoupla a animované filmy se tak musely odchýlit od svého zaměření a svým vyprávěním uspokojit i odrostlejší publikum. S Ratatouille vývoj nadále pokračuje a poslední film studia Pixar je důkazem toho, že nastala doba, kdy se na animovaných filmech budou tvůrci hraných snímků učit, jak má vlastně film vypadat. V případě mnohých současných českých tvůrců by to bylo ku prospěchu, protože Ratatouille ctí pravidla poctivého filmového vyprávění, kde je každá situace příčinou či důsledkem celkového vývoje filmu.
Ratatouille vstupuje na poli animovaného filmu do neprozkoumaného prostředí, a to zejména „pluralitou“, kterou vnáší do vyprávění. Dřívější snímky od Pixaru vytvářely pro své příběhy vlastní světy, ať už obývané vysloužilými superhrdiny (Úžasňákovi) či auty (Auta), a nejdále zašly v Hledá se Nemo, když v příběhu mořských rybek vpustily do vedlejších rolí i lidské postavy. Ratatouille vypráví stejnou mírou o krysách jako o lidech a děj se tak odehrává ve dvou rovinách – skutečnou Paříž, kde se odehrává realistické drama z kuchyně renomované francouzské restaurace, doplňuje o skrytý svět podzemních stok a temných zákoutí s odpadky, v němž mezi sebou se stejnými emocemi komunikují krysy. Zajímavé je sledovat, jak se obě linie prolínají a funkčně spolupracují. Krysy tak mezi sebou jednají stejně jako lidské postavy, z jejich pohledu se však jeví pouze jako pištící zvířata.
Pojítko mezi oběma samostatně fungujícími světy tvoří krysák Remy, který je na hlodavce příliš kultivovaný (na rozdíl od svých kolegů chodí po dvou, protože si nechce umazat přední tlapky) a k tomu, aby dostal uznání mezi lidmi, mu brání jeho animální podstata. Remyho tak sledujeme od jeho podřadné úlohy vrchního očuchávače po strastiplná dobrodružství v pařížské restauraci, kde se stává nejlepším přítelem místního kuchařského loosera Linguiniho.
Ve chvílích, kdy se příběh přepne do „lidské“ polohy, se hlavním hrdinou stává Linguini a Remy má opět pouze funkci rekvizity. Jejich propojení tvoří hlavní motiv filmu, kdy Lunguiny musí vařit a přitom nesmí být poznat, že je ovládán krysou. Způsob, jakým je toho dosaženo, je asi natolik pravděpodobný, jako když byl skrze vnitřní ucho ovládán ing. Křeček (v českém seriálu Křeček v noční košili), u animovaného filmu, navíc s tak bláznivým motivem jako Ratatouille, je však možno přistoupit na vše.
Zapojením krys do lidské společnosti na sebe však tvůrci ušili bič, jelikož se tímto vzdali základních výrazových prostředků. Remy mluví pouze se svými krysími přáteli, většinu filmu však tráví mezi lidmi, kde komunikuje jen svými pohyby, které animátoři dovedli k dokonalosti. Například scéna, v níž má Linguini Remyho utopit, je „zahraná“ lépe než by ji zvládli herci z masa a kostí. K vyjadřování krysího hrdiny je občas použit jeho vnitřní hlas či zjevení mrtvého kuchaře Gusteaua, v jehož restauraci se příběh odehrává.
Patřičně zavalitý kuchař Gusteau symbolizuje v Ratatouille osudové dobro a Remymu se originálními způsoby zjevuje ve chvílích, kdy je potřeba dodat mu naději a přesvědčit ho svým životním heslem „Vařit může každý“ o síle vnitřního přesvědčení. Zlo zde vtipně představuje vyzáblý kritik Anton Ego, jehož negativní recenze může navždy zpečetit osud i té nejvyhlášenější restaurace. Ve shodě s touto charakteristikou polarity mezi dobrem a zlem zde vše oblé vyjadřuje pozitivní atmosféru, zatímco úzké tvary a ostré hrany jsou zdrojem napětí.
Zejména pro dětské diváky je pochopitelně atraktivnější sledovat pasáže, v nichž vystupují roztomilé krysy než lidé, kteří jsou patřičně stylizovaní. Hyperrealičnost lidských postav v rámci stylizovaného prostředí se totiž například ve Shrekovi ukázala jako rušivý element. Ratatouille jde však v pojetí obrazu ještě dál a občas jej úmyslně rozostřuje, takže zapomeneme na skutečnost, že film je animovaný. Nejzřejmější je to při scéně, kdy se Remy topí v kanále či ve všech obrazech z nočních zamlžených pařížských uliček.
Nejpropracovanější jsou scény spojené s krysí invazí, kdy jejich vyplašený pohled vzbuzuje smích i lítost zároveň. Nezapomenutelné okamžiky tvoří připravená krysí evakuace z počátku filmu, jejich důmyslné ukrývaní ve skladu a závěr, kdy je celá restaurace ovládaná smečkou domestikovaných krys, dodržujících hygienické předpisy. Tehdy zamrzí skutečnost, že krysy nedostaly větší prostor a většinou splývají v jeden dav. Obraz výlohy s pastmi na krysy má pak natolik tísnivou atmosféru, že by ji animovanému filmu mohl závidět leckterý horor.
Jediným nebezpečím Ratatouille je fakt, že děti po jeho shlédnutí zatouží také vlastnit roztomilou krysičku. A pokud jim ji rodiče ve zverimexu opatří, hrozí pořádný šok ze zjištění, že skutečná krysa nemá modrý přeliv, už teprve ne růžový čumáček a mnohem líp jí je na smetišti než v dětském pokojíčku.
Ratatouille vzbuzuje bezmezný optimismus a radost z vynalézavosti každého záběru. Díky tomu jsem ochotný odpustit mu i z koncepce filmu poněkud vyčnívající postavu agresivní stařeny likvidující krysy nevybíravými způsoby či zásadní nelogičnost, že zde krysy lidem rozumí, ačkoliv obráceně to nefunguje. Ale i krysy mají své sny a vařit přece může každý.
