Je ne regrette rien (ničeho nelituji) zpívá ve finále svého životopisného dramatu Edith Piaf a divák má stejný pocit…přinejmenším pokud jde o investici do vstupenky v kině.
Je ne regrette rienwww.edithpiafmovie.com
Jaký dojem může udělat na české publikum francouzský film? Ohromný, pokud využije svůj národní poklad – Edith Piaf za doprovodu nesmrtelných písní, o něž zavadil ve svém životě určitě každý, aniž by tušil komu patří ten nezaměnitelný hlas, a už teprve ne, co vše se za ním skrývá. Název filmu „Edith Piaf“ je určen speciálně pro českou distribuci a má tak šanci dostat se i k divákům, kteří by ji pod jedním z jejich uměleckých označení La Mome (jak zní originální titul) sotva odhalili.
Edith Piaf je životopisný film se všemi klady i neduhy, které k žánru patří. Přesto film není zdaleka jen nudným vylíčením cesty ze dna na vrchol slávy a zpět. Snímek je překvapivě působivý, diváka nešetří od prvních chvil a chrlí na něj jednu emotivní scénu za druhou, čímž se snímek s jinak očekávaným vývojem stává pro diváka velice přitažlivým, což je však způsobeno spíše rozporuplností hlavní postavy než samotnou filmovou formou.
Sestavit objektivní pohled na ikonu francouzské kultury je vzhledem k její glorifikaci prakticky nemožné. Poslední roky jejího života jsou zdokumentovány, její minulost a dětství jsou však víceméně opředeny nejrůznějšími mýty, aby umocnily legendu o chudé dívce z ulice, před jejímž hlasem se skláněl celý svět.
A režisér Olivier Dahan se tyto působivé motivy samozřejmě snaží maximálně využít. Kruté životní podmínky z dětství (nezájem ze strany rodičů, pařížské podsvětí počátku minulého století, všudypřítomný alkohol) determinují pozdější nevyrovnaný život a podlomené zdraví hlavní hrdinky.
Herecký výkon Marion Cotillard, představující Edith Piaf v rozmezí čtyřiceti let, je naprosto famózní a s jistotou lze říci, že o letošních Evropských filmových cenách je rozhodnuto. Pokud by Edith Piaf nebyla dávno po smrti, hádal bych se snad, že je na plátně opravdu ona. Edith pomohla nejtěžší období jejího života přežít víra (přesněji řečeno svatá Terezička). A paradoxně je to právě ona, která filmu nejvíce uškodila. Pokud se o ní neustále mluví, je to ještě snesitelné. Horší je to ovšem, když se Edith za podpory digitálních efektů Terezička zjeví. Tento obraz je ve filmu budujícím atmosféru prostřednictvím pečlivě zvolených detailů a skrytých emocí naprosto zbytečný.
Vypravování porušuje chronologický sled, čímž film dostává atraktivnější kabát. Na druhou stranu se však může jevit docela nepřehledným, jelikož Edith je zobrazena v několika životních etapách, jejichž časové určení není díky odvážnému střihu jednoduché určit ani díky dokonalému makeupu a titulky s datací.
Ke škodě filmu pak navíc je, že s vedlejšími postavami si maskéři zdaleka nevyhráli tolik jako s hlavní hvězdou, což divákovi při tápání v časových rovinách také neprospívá.
Tato koncepce není samozřejmě samoúčelná a na základě přesně načasovaných pohledů do minulosti i budoucnosti a pomáhá hlavní postavu dotvářet. Například hned úvodní scéna překvapivě nezobrazuje zpěvaččino dětství, ale Edith Piaf na sklonku kariéry, kdy zkolabuje při koncertě, čímž je předznamenán její tragický konec.
Ovšem ne vždy je sled záběrů volen natolik účelně a citlivě. Například scéna, kdy hlavní hrdinka umírá je dosti zbytečně doprovázená prvoplánovitými flashbacky. V těchto okamžicích by byla mnohem působivější pouhá slova některé z nezaměnitelných písní, což dokazuje samotný závěr filmu symbolizující pro Edith Piaf její životní vítězství, kdy se dokázala ve svém nejtěžším období odrazit ode dna a před plným sálem zazpívat své Je ne regrette rien. A v tuto chvíli již divák ví kolik pravdy tato píseň ukrývá.
