My všichni Gymplem nepovinní

Někdo z dlouhé chvíle čmárá po zdech graffiti, Tomáš Vorel o tom ze stejného důvodu natočil film. Výsledek je v obou případech stejný – obdivovatele nadchne, odpůrce pobouří a většina veřejnosti ho bez povšimnutí přehlédne. Gympl tvrdí, že graffiti současnou mládež bere mnohem více než školní docházka. Paradoxně přitom jako větší anarchii líčí poměry ve vzdělávacím ústavu než v komunitě vytvářející „alternativní kulturu“.

Až sem může humor v Gymplu dospět...

Vorlův snímek se měl původně jmenovat přímo Graffiti. Ve výsledku jsou zde tak nakonec filmy dva – komediální Gympl, těžící ze školních poznámek a hlášek učitelů, a Graffiti, jakožto snaha o zprostředkování cesty do podsvětí, kam se studenti řítí po opuštění školních bran. První linie je charakterizována zářivými barvami a karikaturami postav učitelů zdegenerovaných svým posláním. Druhou symbolizuje potemnělý obraz, cool muzika, rychlejší střih a především prázdný obsah.

Největším problémem Gymplu je fakt, že tyto dvě polohy nedokázal skloubit, najít mezi nimi jakoukoliv spojitost a tím pádem odpovědět na otázku „Proč ve filmu ty graffiti vlastně jsou?“. Jediným důvodem k tomu pravděpodobně je, že barevné čmáranice vypadají v obraze hezky a v pasážích nebezpečně se řítících do nudy mohou ledacos zachránit. Když „gymplové“ rovině dojde dech, film se jednoduše střihne na graffiti a opět získá potřebný spád.

Gympl ukazuje morální rozklad, který je (naštěstí) průměrné české škole na míle vzdálený. Kdyby tak film viděl někdo z Ministerstva školství, patrně by se nestačil divit, jakým způsobem je obraz střední školy veřejnosti předkládán. Na zdejším gymplu nefunguje jakýkoliv řád a je spíše v moci samotných studentů než vedení školy. Studenti ve sterilní třídě ubíjejí své promarněné životy a jediné, na co se zmůžou, je terorizovaní pedagogů. Z tohoto schématu se vymyká pouze nepřesvědčivá postava třídního učitele zcela rezignujícího na snahu o vytvoření umělého respektu.

Epizody ze školního prostředí navíc ve většině případů působí asi tak přesvědčivě, jako když si studenti na maturitním plese přehrávají oblíbené hlášky svých profesorů.

Ústřední dvojici tvoří Petr (Vorel jr.) a Michal (Mádl). Oba mají ke tvorbě graffiti stejnou (nulovou) motivaci a pro přehlednost jsou odlišení různým sociálním prostředím, odkud pocházejí. Mádl předvádí popáté totéž, ale roli protekčního fracka zvládá důstojně, i když většinu filmu prostě jen „blbě čumí“. Vorel jr. naopak dokazuje, že tatínek se bude muset ještě hodně ohánět, protože jeho syn na roli ve filmu jiného režiséra nemá nárok.

V Gymplu ovšem existují i momenty, kdy může i Vorel jr. působit jako „oscarový“ herec. Jedná se o chvíle, kdy se na plátně objevuje Martina Procházková v roli Pavly, za jejíž „herecký“ projev by se musel stydět i náhradník vesnického ochotnického divadelního spolku. Bohužel právě její postava má jako jedna z mála ve filmu hlubší psychologickou rovinu, kterou se snaží zvládnout s jedním ukřivděným výrazem a v okamžicích, kdy otevře pusu, vzbuzuje spíše smích než soucit.

Zbytek osazenstva pochopitelně tvoří Vorlovi staří známí z divadla Sklep, kteří se při natáčení zajisté výtečně bavili, diváci při pohledu na jejich neměnné herecké pózy se už budou ovšem bavit podstatně méně.

Gympl v sobě ukrývá dost tvůrčích nedostatků – postavy nemají žádný vývoj stejně jako samotný příběh, spousta věcí zůstává nedořešených, rozpadá se do neslučitelných epizod a především se snaží obsáhnout takové množství postav, které by bylo velkým soustem i pro několikadílný televizní seriál. Pokud by však byla jeho jediným cílem touha bavit, víceméně by obstál. S vtipy se zde nešetří, ať už se jedná o ty s promyšlenou pointou (bzučící transformátor) či tu nejpokleslejší formu lidové zábavy (nápis na školních záchodech).

Vorel se však bohužel snažil do svého filmu nacpat i hlubší významové roviny a zde naopak totálně selhává. Pokud se postavy rozhodnou přerůst svoji původní roli (zábavnou) a začne se nahlížet do jejich soukromí, nastávají pro tvůrce i diváky těžké chvilky. Složitost milostných vztahů je tak zde nahrazena jednodušší (a snáze zobrazitelnou) formou v podobě chvil sexuálního sblížení.

Pokud si něco z Gymplu zaslouží obdiv, pak jsou to dva momenty využívající originálně něco na způsob „filmového nápadu“ ve vyprávění (procitnutí Petrovy matky při cestě tramvají a Michal uklidňující běsnícího otce hrou na klavír) a především Zuzana Bydžovská, která dokáže ve filmu, stavícím city daleko za efektivní obraz a divácky vděčné hlášky, vzbudit i nějakou tu emoci.

Gymplu se ani během dvou hodin nepodařilo objasnit, proč byla „graffiťácká“ linie do příběhu zasazena. Ačkoliv nabízela pro postavy zajímavé možnosti, zůstala naprosto nevyužita. Graffiti jsou zde spojeny jen s puberťáckou touhou porušovat řád. Stejného účinku lze dosáhnout například při porušení zákazu kouření. Postavy Gymplu sice postupem času zjistí, že čmárat po stěnách se nemá, na jejich jednání to ovšem nic nezmění a film končí, aniž by nabízel jakékoliv řešení.

Nejradikálnější graffiťáci naštěstí opovrhují jakoukoliv masovou kulturou a do kina na Gympl se určitě nevypraví. Jinak by se možná divili, že jsou vyobrazeni jako stádo týpků, procházejících v pravidelném zástupu noční Prahou v nejnovějších modelech Nike, žmoulajících v ruce igelitovou tašku se spreji.