Hlavní hrdinka muzikálu
Hairspray sní o kariéře hvězdy televizní show a o zrovnoprávnění černochů a
tlustých lidí se zbytkem světa. Nacházíme se ovšem na počátku šedesátých let a
televize je ještě černobílá stejně jako smýšlení většiny americké populace.
Když si k tomu navíc přidáme její plnoštíhlou postavu, je zřejmé, že tento
sen bude pořádně tučným a politicky korektním soustem.
Hairspray je adaptací úspěšného Broadwayského divadelního muzikálu, před jehož uvedením však námět již existoval ve filmové podobě. Snímek je tak v podstatě remakem sebe sama. Paradoxně má však svým pojetím mnohem blíže k divadelnímu představení, než filmu se všemi jeho vyjadřovacími prostředky.
Film je považován za nástupce (nebo přinejmenším důstojného konkurenta) kultovní Pomády z roku 1978. Děj obou filmů je situován do šedesátých let nabízejících bohatý hudební podklad a dále je spojuje název prostředku sloužícího k fixaci účesu, ačkoliv v obou případech nemá pro příběh sebemenší význam.
Dalšími spíše nostalgickými spojitostmi je účast Johna Travolty a Michelle Pfeiffer – Travolta se zde po životní roli v Pomádě vrací v nedůstojné roli obézní matky (a ukazuje, že pořád vypadá líp jako tlustá ženská než jako tlustý chlap) a Pfeiffer se snaží napravit svou reputaci z nevydařeného a zbytečného pokračování Pomády 2.
Po hudební stránce Hairspray nabízí poutavé písně s výraznou melodií, které ve filmovém muzikálu opravdu od dob Pomády nezazněly. Chytlavý rytmus a originálně naivní texty, stejně jako samotný jejich projev, vytvářejí nezapomenutelnou mile přisládlou atmosféru, která započne úvodním písní o probouzejícím se Baltimore a končí až se strhujícím finále soutěže královny krásy.
Pokud má Hairspray nedostatky, tak jsou to klasické neduhy vznikající při adaptaci divadelních představení. Původní muzikál má obrovský emotivní náboj, který se vinnou statického zpracování podařilo do filmu dostat jen částečně. Návaznost jednotlivých muzikálových čísel není s celkovým vyprávěním nijak propojena a tvoří se tak hluché pasáže vyplňující prostor mezi písněmi. Určitá synergie je patrná jen v několika málo částech využívajících k orientaci střih záběrů z odlišných míst, čímž film dosahuje větší dynamiky ( vzpomínky manažerky televizní show v Miss Baltimore Crabs). Hairspray navíc dosti utrpěl krkolomným a místy odbytým českým překladem, který občas v písních dosti drhne a připravuje film o jeho nejcennější triumf – rytmus, co nezastavíš (jak se výstižně praví ve finále).
Hairspray sází na osvědčené žánrové motivy – školní prostředí, dělení studentů na vyšší a nižší třídu, spravedlivé finále u příležitosti volby královny krásy). Film je však nevykrádá ani neparoduje, spíš jich umě využívá. Ve snaze o stylizaci prostředí do designu šedesátých let však Hairspray celkově působí jako by kompletně vznikl ve filmovém ateliéru. Kdyby si tvůrci s celým filmem vyhráli natolik jako se závěrečnými titulky, namísto příjemné zábavy mohl vzniknout nezapomenutelný zážitek.
Provedení písní samozřejmě nemůže dosahovat kvality záznamu z divadelního představení. Neprofesionální výkony ovšem filmu dodávají onen naivní ráz a dají příležitost vyniknout Queen Latifah, která zde představuje prototyp ideální ženy (je tlustá a navíc černoška) a její výstup při demonstraci za práva černochů (I know where I´ve been/ Vím, co bylo dřív) patří k nejsilnějším momentům, ačkoliv má tato píseň na rozdíl od zbytku zářivého filmu spíše pesimistické a melancholické vyznění.
Příběh o tlusté outsiderce prahnoucí po společenském uznání (a samozřejmě lásce) by byl pro muzikál sám o sobě dostatečně nosný. Zde je však na něj naroubovaná rasová problematika, která sice s příchodem do černošského ghetta přináší nové hudební motivy, celkově je však pro děj nešťastným řešením, jelikož nutí postavy za každou cenu k čestnému jednání. To naštěstí není vyjádřeno slovy, ale písněmi, čímž se osvobozuje od patetického pojetí. Nakonec pak samozřejmě není překvapením, že jsou to právě hubení běloši, kteří dostanou za uši. A to nejen protože černoši umí lépe tančit a zpívat, ale především mají charakter.
