Málokdy se stává, že by název
filmu tak výstižně vyjadřoval jeho skutečnou podstatu jako v případě
Renčova Na vlastní nebezpečí. Ačkoliv nebezpečí je to poslední, co zde mohou
diváci nalézt, název je jasně upozorňuje, že byli před návštěvou kina předem
varováni. Dobrodružnému snímku totiž schází to nejpodstatnější – akce. Více
adrenalinu lze zažít při přepravě spoji Českých drah, které vznik filmu
podpořily.
Právě pochybnosti o financování celého projektu jsou nejčastějším tématem, se kterým je film Na vlastní nebezpečí spojován. Není to však způsobeno snahou informovat veřejnost o korupci v kultuře, ale spíše důsledkem toho, že celý film sám o sobě nestojí vůbec za řeč a nebýt této informace, upadl by v zapomnění ještě před svou premiérou.
Filip Renč nikdy nebyl vizionářským režisérem, ale v minulosti odvedl přinejmenším důstojnou práci (Requiem pro panenku, Rebelové, Román pro ženy), za kterou se určitě nikdy nemusel stydět. Na vlastní nebezpečí znamená v jeho kariéře v tomto směru velký obrat. Namísto akce a vypjatých emocí se zde střídá nuda s trapností.
Akční filmy mají v české kinematografii takřka nulové zastoupení. K jejich nerealizaci bylo vždy dost důvodů a domácí filmaři tento žánr raději dávno přenechali zkušenějším (a samozřejmě bohatším) zahraničním produkcím. Filip Renč se bohužel o nemožnosti funkčního českého akčního filmu chtěl přesvědčit na vlastní kůži.
Jeho Na vlastní nebezpečí obsahuje všechny osvědčené ingredience (dramatickou minulost, nebezpečné protivníky, spoustu „akce“ a pochopitelně sličné ženy). Při vyprávění a snímání se přesně drží filmařské učebnice. Problém je ovšem v tom, že tato učebnice je přinejmenším třicet let stará. Dobrodružné filmy se za tu dobu podstatně změnily – nejsou zdaleka tak patetické, tolik se v nich nemluví a především jsou RYCHLEJŠÍ!
Už od prvního zpomaleného záběru „divoké“ řeky je zřejmé, že zde něco drhne. Domněnka se potvrzuje hned v dalším „dramatickém“ obraze, kde by se za běžných okolností měla odehrávat očekávaná akce. Obraz se však zpomalí a veškeré napětí je pryč . Dále film pokračuje v osvědčeném schématu – plavba na raftu občas „originálně“ prostříhaná záběry z letadla či říčního dna, v pravidelných intervalech „dramaticky“ okořeněna zpomaleným proplouváním peřejemi. Vrcholem je finální „nebezpečná“ scéna sjíždění vodopádu, která by ve skutečnosti trvala pět vteřin. Zde je ji však věnováno několik minut, během kterých hlavní hrdinové hlemýždím tempem střídavě padají ke dnu.
Hrdinové dobrodružných filmů toho většinou moc nenapovídají, respektive k tomu nemají díky skutečné akci moc příležitostí. Na vlastní nebezpečí s dialogy nešetří a nepřesvědčivé hovory nesmyslných postav film sráží ještě o kategorii níž (v tomto případě se již pohybujeme v záporných hodnotách).
Jediným, kdo našel recept na to, jak filmem důstojně proplout je Miroslav Krobot. V počátku svou postavu bere vážně a jeho výstupy patří přímo k těm nejděsivějším (učitelský projev před třídou). Později plynule přechází ke komickému postoji a jako jediný získává nad nepřirozeně vyhrocenou situací humorný nadhled. Bohužel je to jediný vývoj, ke kterému během celého filmu dojde. Jiří Langmajer si vystačí s jedním pohledem a kdykoliv se zasněně zadívá na hladinu, je zřejmé, že budou následovat retrospektivní záběry, které jsou hluboce pod úrovní nejodbytější televizní tvorby. Tyto záběry nejenže nemají pro děj žádný význam, ale navíc jsou tak špatně natočené, že by se měly na FAMU promítat jako odstrašující případy filmařské bezradnosti.
Nesourodé osazenstvo raftu pak doplňuje nesnesitelná Slovena (Lucia Siposová) se svým unylým přítelem (Václav Jiráček). Ti se nebezpečné (a navíc ilegální) výpravy účastní bez jakýchkoliv dřívějších zkušeností s raftingem, aby na samém konci oba zjistili, že se vlastně nemilují a jejich vztah byl jen ztrátou času, stejně jako celá výroba filmu Na vlastní nebezpečí.
Třešničkou na dortu je účast rumunské sexbomby Ralucy Aprodu, která pochopitelně nejlépe vypadá v mokrém (nejlépe bílém) oblečení, proto je hned při svém prvním výstupu patřičně zmáchaná. Jediný záběr pak stačí k propuknutí milostného vzplanutí, které je asi tak pravděpodobné jako obraz nejmenované Balkánské země, která chvíli připomíná Blízký Východ, jindy zase vypadá jako Ukrajina v dobách Nikoly Šuhaje loupežníka.
Na vlastní nebezpečí je smutným důkazem toho, že špatný film se dá udělat i s vysokým rozpočtem a dokonalou technikou. Výsledek bych ovšem neviděl tak tragicky. Pokud by se Renčův dobrodružný opus sestříhal na dvě minuty, byla by z něj docela solidní upoutávka pro cestovní kancelář. Lepší využití pro něj nevidím …
