Krvavá pomsta ďábelského holiče

Tim Burton obhajuje svou pozici mistra filmové ponurosti a přichází s originálním muzikálem o vraždícím londýnském holiči dosahujícím intenzivního zážitku díky použitým hektolitrům krve a tunám pudru. Sweeney Todd je v každém případě ojedinělým úkazem. Ačkoliv film sám dokazuje, jak musí být jeho původní jevištní provedení pro diváky nesnesitelné, Burton z něj na plátně učinil překvapivě působivou záležitost.

Předně je nutné ujasnit si, že Sweeney Todd není muzikálem v podobě, jakou ji známe z domácí scény. Spíše než v „pop-muzikálových“ divadlech Broadway či Kalich by jste na něj narazili spíše ve Státní opeře. Hudba je zde nedílnou součástí vyprávění, dialogy jsou v naprosté většině zpívané a texty hudebního doprovodu neabstrahují do lyrických končin, nýbrž čistě směřují k ději. Úmyslně se ovšem vyhýbám slovu píseň. Zpěv zde balancuje mezi operními áriemi a smyslným pošeptáváním, kterému chybí výrazná melodie. Ačkoliv se zde objevuje řada silných hudebních momentů, po shlédnutí filmu si nevybavíte jediný.

Soundtrack z tohoto filmu tedy určitě není z těch, při kterých by se dalo nadšeně prozpěvovat chytlavé melodie. Hudba zde slouží k podpoření děsivé atmosféry, což skloubením kostelních varhan s bodavým kvílením smyčců plní dokonale.

Jednoduchý příběh o zhrzeném holiči, který nad obchůdkem paní Lovettové s masovými bochánky provozuje svou krvavou živnost, vypráví především o pomstě, kterou je hlavní hrdina posedlý. Jeho touha po odplatě je tak evidentní, že si Johnny Depp vystačí s jediným zákeřně pomstychtivým výrazem, více možností mu bohužel film nedává. Ačkoliv je jeho obsazování již jakousi Burtonovou uměleckou manýrou (jedná se o jejich pátou spolupráci), jejich spojení není zdaleka tak samoúčelné, jak ho v našich poměrech představují například Hřebejk s Macháčkem. Depp je zde součástí patřičně stylizovaného světa, kam svou vizáží dekorativně naprosto zaslouženě zapadá.

Mnohem větším překvapením je obsazení další Burtonovy oblíbenkyně Heleny Bonham Carter do role pekařky nejhorších masových bochánků v Londýně. Tato postava je přinejmenším stejně bizarní jako samotný Sweeney Todd, ale navíc dává herečce mnohem větší prostor v podobě jejího citového procitnutí. Zatímco Sweeney pouze nenávistně spílá a likviduje jednu oběť za druhou, paní Lowettová ho v jeho běsnění podporuje a zároveň touží po nenaplněné lásce.

Ústřední příběh doplňuje naroubovaná linie popisující lásku dětinsky působícího námořníka ke chráněnce místního zlotřilého soudce, která představuje nutné muzikálové zlo. Ačkoliv se tento naivní romantický příběh jistým způsobem hlavního hrdiny týká, filmová adaptace jej mohla přinejmenším utlumit, čímž by si uchovala celistvější formu.

Svět Sweeneyho Todda je patřičně stylizovaný do ponurých barev. Londýn v podání Tima Burtona vypadá ještě depresivněji, než jak jej známe z Olivera Twista, slunce zde nikdy nevychází a pokud se zde objeví teplejší barevný odstín, pak je to výhradně lidská krev. I ta zde záměrně vypadá nereálně, což je součástí výpravy, která místy působí poněkud papundeklově. Vše je však součástí naprosto funkčního filmového světa, kde i herci pod silným nánosem pudru připomínají spíše oživlé figuríny.

Neskrývanou brutalitu ve filmu vyvažuje cynický humor, který vyhrocené napětí tlumí do divácky přijatelnější nadsázky. K nejpůsobivějším okamžikům patří scény, kdy se ponurá podstata doplňuje humornými narážkami, jako když například hlavní hrdinové během tance v zasviněné kuchyni prolezlé šváby diskutují o tom, z jakých obětí budou nejlepší ingredience. Vrchol tvůrčí kreativity režiséra pak ukazuje úmyslně obrazově kýčovitá sekvence, v níž paní Lovettová sní o obyčejném životě milované ženy.

Sweeney Todd sice tak explozivní zážitek, jako kdysi Moulin Rouge, nepřináší. Od jeho premiéry v roce 2001 se mu však žádný jiný hudební film svou působivostí tak jako Sweeney Todd ještě nepřiblížil. Tim Burton dokázal, že má stále tolik fantazie a talentu, že by dokázal vytvořit spektakulární podívanou i z adaptace Prodané nevěsty.