Královna Alžběta a krize středního věku

Královna Alžběta poroučí větru, chrání Anglii před španělskou invazí a přitom touží po muži, který by ji měl rád takovou, jaká je. To vše v druhé části historického životopisného dramatu o jedné z nejvýznamnějších postav evropských dějin. Ty jsou ve filmu Královna Alžběta: Zlatý věk podány v atraktivní a snadno stravitelné formě, která uspokojí učitelky dějepisu stejně jako studiem historie nedotčené diváky, kteří si myslí, že britská královna vypadá jako Cate Blanchett.

Královna Alžběta postrádá triumfy, kterými běžně historické filmy diváky lákají – velkolepé davové scény a milostnou zápletku. První z nich je zde potlačen ve snaze o intimnější portrét britské panovnice. Alžběta zde není pouze tou chladnou postavou, jak ji představuje vitráž v úvodních titulcích. Odloží zde své šaty a dokonce i paruku a tehdy se stává stejně zranitelnou jako její poddaní.

V závěrečné námořní bitvě sice na velkolepou podívanou dojde, ta však tvoří zanedbatelnou část filmu a samotné její zobrazení je omezeno na několik málo minut. Film se totiž již od počátku vydává jiným směrem a před digitálními efekty dává přednost vyobrazení příčin královnina jednání, k čemuž stačí tvář Cate Blanchett, často působivější než rozmáchlý souboj námořních flotil.

Pokud jde o milostnou zápletku, ta zde v souladu s postavením „panenské“ královny vůči mořskému dobyvateli pochopitelně nemůže dojít ke šťastnému konci. Alžběta se zde v podstatě musí smířit s jediným polibkem a namísto lásky zvolit ušlechtilejší cíle. Její nenaplněnou lásku bychom dnes označili flirtem. V 16, století ovšem takový termín pravděpodobně ještě neexistoval.

Film mohou překvapivě bez větší újmy strávit i diváci, kteří netuší o existenci devět let starého snímku Královna Alžběta stejného tvůrčího týmu, líčícího nástup britské královny na trůn. Z kina mohou dokonce odcházet spokojeni i ti, kteří na hodinách dějepisu nedávali příliš pozor a politická mapa Evropy 16. století a s ní spojený náboženský konflikt jim vůbec nic neříká. Režisér Shekhar Kapur s nimi víceméně počítal a film jim přizpůsobil. V počátku je ve zkratce nastolena výchozí situace, kdy má katolický španělský král Filip II. spadeno na protestantskou Anglii a své mocenské záměry skrývá za vyšší náboženské cíle, s nimiž může poslední kus Evropy dobýt. K tomuto účelu se mu velice hodí „vězněná“ skotská královna Marie Stuartovna, pro níž se spojenectví se Španělskem stane osudným.

Historie zde však spíše tvoří lákavou kulisu, která je pro diváky jakýmsi bonusem navíc k přesvědčivému pohledu na ženu trpící blížící se krizí středního věku, obklopenou nezáviděníhodnými dějinnými událostmi. Tvůrcům očividně nešlo o stoprocentní repliku skutečných událostí. Od toho jsou tu historické archivy. Film má jiné vyjadřovací možnosti a publikum a že si toho byl Kapur vědom, je více než zřejmé. O důmyslné španělské intrice, do které byla mimo samotnou Marii Stuartovnu namočena polovina Alžbětina dvora, která se stala příčinou k vyhlášení války, bychom v historii pátrali asi marně.

Zlatý věk je nejpřesvědčivější právě ve snaze ukázat Alžbětu jako obyčejnou ženu s jejími touhami a starostmi ukrytými za napudrovanou kamennou tváří. Její jazyk se příliš neliší od dnešního vyjadřování, což je vstřícný krok směrem k divákům, kteří by od britské královny nečekali ironické úšklebky a cynický humor. Za vší tou okázalostí, oddělující Alžbětu od světa obyčejných smrtelníků, se skrývá obyčejná nešťastná ženská, která své osobní problémy nemá čas řešit pod tíhou starostí o osud celé země.

Na královnu sedící na trůně ve slavnostní róbě je sice hezký pohled, mnohem zajímavější je ji však sledovat v situacích, o nichž historické dokumenty mlčí (prohlížení přibývajících vrásek, pohlavkování rádce, žárlivá scéna či vtipné „odpálkování“ německého uchazeče o její ruku).

Královna Alžběta je tak velice živým snímkem, který ve snaze o věrné přenesení dobové atmosféry do filmu příliš nezabřednul v podbízivých obrazech, jako například Formanovy Goyovy přízraky. Kapur však nezapře svou zálibu v symbolech, čímž zejména v závěru do filmu dostává onu těžkopádnost, které se mu jinak úspěšně dařilo vyvarovat. Touto ilustrativní zálibou nejvíce utrpěla poprava Marie Stuartovny a v postatě celých posledních pět minut filmu. Finální námořní bitva, v níž se objevuje osvobozený bílý kůň a potápějící se náboženské relikvie, spolu s Alžbětou v brnění povzbuzující svůj lid před osudovou bitvou, jsou přesně těmi obrazy, které by se spíše než ve filmu vyjímaly na historické fresce.

Ve Zlatém věku se přesto podařilo spojit intimní vnitřní drama s historickými souvislostmi a vzbudit tak zájem o jedno z nejméně záživných období světových dějin.