Co je smutnějšího než špatná
česká komedie? Nevydařené české drama o obětech komunismu.
Klíček měl pro domácí kinematografii po nejrůznějších letošních poklescích představovat důstojné ohlédnutí za minulostí. Příběhy politických vězňů ovšem zní podstatně přesvědčivěji z vyprávění pamětníků, než v podání nízkonákladového filmu se sci-fi zápletkou. Režisérovi Jánu Novákovi nelze upřít snahu vyjádřit se k opomíjenému tématu. Jeho Klíček ovšem rozhodně k poklesu volebních preferencí KSČM nepovede.
Drama z uherskohradišťské věznice je totiž natočeno tak otřesně amatérským způsobem, že v něm zanikne jakákoliv dobře míněná myšlenka. Chápu, že rozpočet filmu byl oproti domácí konkurenci zanedbatelný, ale Klíček by patrně nedopadnul o nic lépe, i kdyby jeho producent sehnal na natáčení desetinásobnou částku.
Úvodní záběry, při nichž se ústřední pár pod vlivem hormonů vydává do opuštěné věznice, jsou jako vystřižené z na kolenou vyrobených výtvorů neúspěšných uchazečů o studium na FAMU. Nepřirození herci, stupidní dialogy a prvoplánovité pokusy o navození tajemné atmosféry jsou smrtelnou kombinací, která Klíček zabíjí ještě dříve, než v něm dojde k zásadnímu dějovému zvratu.
Pokud ovšem diváci přetrpí předpotopní triky, které by byly působivé leda na počátku 20. století, nastanou pro ně světlejší okamžiky. Mučení vetřelců z budoucnosti považovaných za nepřátele režimu je natočeno podstatně zručněji a zásluhu na tom mají Jan Přeučil a Norbert Lichý ve vedlejších rolích. Ne, že by jim Klíček poskytoval výraznou hereckou příležitost, ale jedná se o dobře obsazené typy, které na rozdíl od představitelů ústředního páru dokáží zaujmout samotnou přítomností v záběru. Perličkou v obsazení je ovšem Přeučilova životní partnerka Eva Hrušková a její soudobý melírovaný účes, který rozhodně neodpovídá obyvatelce žaláře v Československu 50. let.
Největší záhadou je ovšem způsob, jakým film nakládá s časem. Sci-fi motiv s přesunem do minulosti je pouze oslím můstkem k co možná nejlevnějšímu způsobu jak natočit dobové drama. Klíček navíc zcela rezignuje na jakoukoliv snahu divákům tento motiv objasnit. Režisér tak k obžalobě dějin nepotřebuje logiku, což jeho záměr poněkud sráží. Ve sci-fi je sice možné ledacos, ale scény, v nichž se hlavní hrdinka objevuje ve dvou věkových variantách na jednom místě, jsou prohřeškem proti zákonům časoprostoru.
Lepší film než Klíček by si zasloužili nejen přeživší političní vězni, ale také diváci, kteří by se s jejich osudy rádi obeznámili. Prozatím si budou muset vystačit s televizními dokumenty.
