Horor Stáhni mě do pekla dokáže diváky k smrti vyděsit řáděním
temných sil a vzápětí odrovnat absurdním humorem.
Sam Raimi se stal hollywoodskou režisérskou hvězdou především díky divácky mimořádně úspěšné (prozatím) trilogii o Spidermanovi. Ta ovšem bylo pouze nevinnou dětskou zábavou v porovnání s jeho dřívější filmografií zahrnující hrůzou oplývající snímek Evil Dead 2, který mi kdysi pod názvem Lesní duch způsobil životní trauma (a to jsem z něj tehdy neviděl více než minutu). Opravdu poctivý strach jsem pak při sledování filmu nezažil až do… Raimiho triumfálního návratu do pekel.
Stáhni mě do pekla totiž obsahuje všechny ingredience, které Lesnímu duchovi (jinak také Knize mrtvých nebo Smrtelnému zlu) zajistily nesmrtelnost. Filmový průmysl mezi tím sice prošel technologickou revolucí, ale ani pokročilé digitální triky Raimiho nepřipravily o originální autorský rukopis.
Humor je ve Stáhni mě do pekla divákům dávkován jako kompenzace za chvíle, kdy jim v kině rozhodně do smíchu nebude. Už při úvodní retrospektivní scéně, při níž se o slovo přihlásí pekelné síly, zatrne všem nepoctivým duším, na něž číhá pekelný chřtán.
Oběťmi temných sil tentokrát nejsou nepoučitelní jedinci z nepochopitelného důvodu se vydávající do průserem vyhlížejících míst uprostřed lesů, ale bankovní úřednice, která se s démony zaplete při výkonu svého povolání. Protože ďábel nikdy nespí, záminkou k její strmé cestě do pekel se stává sobecká touha po kariéře, při níž odmítne poskytnout odklad splátky cikánské stařeně. A potom se začnou dít opravdu zlé věci.
Zlo má ve Stáhni mě do pekla podobu démona jménem Lamia, který se díky svým kozím rohům vyjímá především při obrazové hře světel a stínů. Když ovšem vstoupí do pomstychtivé stařeny, končí veškerá legrace (nebo snad začíná?). K nezapomenutelným okamžikům patří její útok v podzemních garážích, při němž najdou originální využití kancelářské pomůcky.
Ale ani slizem potažená protéza nedokáže tak přesvědčivě navodit úzkostnou atmosféru jako poletující kapesník. Stejně tak obyčejná moucha už nikdy nebude působit tak nicotně a neškodně jako před zhlédnutím tohoto filmu.
Raimi dokáže s diváky dokonale manipulovat a okamžiky, kdy by se napětí dalo krájet, občas nečekaně zpestří sebeparodující scénou, která diváky varuje, aby Stáhni mě do pekla nebrali smrtelně vážně. Scény, kdy je hlavní hrdinka nucena vypořádat se se svou kočkou nebo v kavárně vyhlíží další potenciální oběť dávné kletby, jsou příkladem humoru mnohem černějšího než nejzapadlejší pekelný kout.
Film navíc dokonale funguje i ve chvílích, kdy se tváří, že hororem vůbec není. Například návštěva u rodičů snoubence by obstála v jakékoliv konverzační komedii. Zde ovšem diváky baví pouze do chvíle, než se začne dožínkový koláč podezřele vrtět…
Stáhni mě do pekla je v každém případě zážitek doslova nezapomenutelný. A je naprosto jedno, jestli u filmu diváci strachy přestávají dýchat nebo se dáví smíchem. I když se finální seance zvrhne ve frašku z pouťového domu hrůzy a závěrečná pointa je poněkud předvídatelná, film má jedno obrovské plus. Na rozdíl od jeho hororových kolegů s v něm humorem počítá od počátku a není tak nechtěným výsledkem situací, jejichž záměr byl původně zcela opačný. Sam Raimi totiž dokáže zároveň děsit i bavit, a to přímo pekelným způsobem.
