Kdo se bojí (vlka), nesmí do lesa

A kdo se bojí filmu s dětmi, pravděpodobně přijde o jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního roku.

Pokud by snímek Kdopak by se vlka bál byl jen filmem pro děti, těžko bychom mu hledali jakoukoliv konkurenci minimálně v posledních dvaceti letech. Maria Procházková však nenatočila dětský film, ale opravdový FILM, který snese srovnání i s nejlepšími domácími počiny celého roku. To, že jej dokáží bez újmy strávit i děti, je jen jednou z jeho předností.

Z domácí kinematografie je známo, že pokud ve filmu vystupují děti, musí být buď nesnesitelně otravné (Nestyda) nebo sociálně strádající (většina normalizační tvorby). V případě snímku Kdopak by se vlka bál však malí hrdinové slouží ke zjednodušenému nazírání na opravdové problémy, kterým ještě nemůžou porozumět. Díky hravému přístupu zde Terezka matčino podezřelé chování přisuzuje vlivu mimozemšťanů, a přitom za ním stojí obyčejná nevěra, pro kterou děti neznají pojmenování. 

Už dlouho jsem nezaznamenal český film, v němž by měl každý záběr opravdu svůj význam. Maria Procházková dokáže svůj příběh vyprávět maximálně srozumitelně, aniž by se přitom snažila podbízet dětským divákům. Například motiv zranění, které odlišuje skutečné lidi od údajných mimozemšťanů, prochází celým příběhem až do finální pointy. Film tak dokáže prostřednictvím detailů nahradit spoustu zbytečných slov.

Výsledek samozřejmě stojí a padá na obsazení dětských rolí (v tomto případě naštěstí stojí). Představitelé Terezky i Šimona si snad ani neuvědomují, že hrají ve filmu, ale dokáží opravdu plně prožívat své role. Jejich dětská přirozenost je tak přesvědčivá, že vedle nich dospělí herci občas působí až příliš „školeně“.  

Kdopak by se vlka bál vychází z pohádky o Červené Karkulce. Kdyby ji však Procházková věrně kopírovala, pochopitelně by s ní na 90 minutový film nevystačila. Její adaptace nevychází z příběhu, který lze shrnout do pár vět, ale především v zachycení atmosféry. Ačkoliv pohádka zde nikdy celá nezazní, její podstata provází celý film. Překonání strachu z neznámého (třeba) vlka, který zároveň představuje lákavě nepoznané pocity, je nakonec poznáním, které lze aplikovat na jakýkoliv reálný příběh ze současnosti.

Zhlédnutí filmu Kdopak by se vlka bál však od diváků vyžaduje větší míru odvahy, než jakou musela prokázat Karkulka při cestě lesem. Ačkoliv plakát působí celkem nevinně, film nabízí více napětí a přesvědčivých emocí než Anglické jahody a Hlídač č. 47 dohromady. Výsledky z kin (necelých 1 500 diváků za první víkend) však bohužel dokazují, že lidé se nikdy bát nepřestávají.