Kdo je tady Nestyda?

Je větší nestydatostí bezdůvodně opustit manželku s dítětem nebo zaplavit dvakrát ročně kina filmy, na které si za pár měsíců nikdo nevzpomene?

Jan Hřebejk letos pokračuje ve svém sebedestruktivním tvůrčím tempu a po U mě dobrý přichází s Nestydou. Oba snímky dokumentují smutnou realitu, kdy je nadějný autor schopen za svůj honorář natočit v podstatě cokoliv. Nestyda nemá hlavu ani patu, zato má Macháčka v titulní roli a Viewegha v titulcích, což by na diváky mohlo zapůsobit..

Nestyda je dalším důkazem toho, že Hřebejk nezavadil o pořádný scénář minimálně pět let. Ačkoliv na Nestydovi poprvé nespolupracoval Petr Jarchovský, výsledek se příliš neliší od Hřebejkovy tvorby posledních let. Tu charakterizuje spíše autorská bezradnost než snaha o jakékoliv sdělení. Jinými slovy – Hřebejk ze svých tragikomedií vypustil veškerý konflikt a rozhodl se diváky spíše bavit, což se mu příliš nedaří.

I když má jeho novinka řadu slibných míst, veškeré nadšení se rozplyne v ději, který ve své postatě pouze slepuje několik méně či více vydařených komických scének. Výsledek tak nezapře svou předlohu. Povídky o manželství a sexu totiž žádný jednotící děj nenabízejí, a Viewegh se jakožto autor scénáře s tímto handicapem nevyrovnal.

Přestože Nestyda líčí mužskou krizi středního věku, veškerou pozornost zde na sebe paradoxně strhávají ženské představitelky. Simona Babčáková a její impozantní nos aspirují na herecký objev roku, zatímco Jiří Macháček si tradičně po Hřebejkovsku vystačí s jedním svetrem i výrazem. Emília Vašaryová zde pro změnu dokazuje, že ve svém věku má mnohem více sex appealu než Agáta Hanychová a Tereza Kerndlová dohromady. Poněkud problematicky se ovšem jeví obsazení dítěte s vadou řečí, jehož roztomilé žvatlání se velice rychle stává pro diváky nesnesitelným. Epizodní role Gotta, Hegerové či Pokorného s Ondráčkem jsou pak právě těmi detaily, díky nimž film svou podbízivostí dokonale zapadá do produkce TV Nova.

Nestydu provázejí nesnáze, kterých by se Hřebejk ve své „zlaté éře“ (tzn. od Šakalích let po Pupendo) nedopustil. Jednotlivé scény zde často postrádají souvislosti, pointy jsou špatně načasovány a postavy nemilosrdně mizí, aby ustoupily dalším. Autor je navíc natolik přesvědčen svým umem, že je schopen do svého filmu vložit několikaminutovou scénu, která zde nemá žádné opodstatnění (diskuze s bývalou žačkou v bordelu).

Je už jakýmsi nepsaným pravidlem, že Hřebejk své poslední filmy zpestřuje humorem, při němž první polovina kinosálu zčervená a druhá nevěřícně zakroutí hlavou. V tomto ohledu Nestyda opravdu nezklame.

Dvojice jmen Hřebejk a Viewegh je zárukou stejného komerčního úspěchu podobně jako Eva s Vaškem, takže si Nestyda své diváky zajisté najde. Jan Hřebejk by však měl včas dospět k závěru, že své filmy nemůže točit stejným tempem jako kolega Viewegh píše své knihy. V opačném případě by totiž namísto kin mohly putovat rovnou v podobě DVD do dárkového balení Vieweghových bestsellerů.