Každý někoho potřebuje... i venkovský učitel

Pavel Liška utíká sám před sebou na venkov, kde se snaží lásku nahradit přátelstvím a dochází k poznání, že každý někoho potřebuje, byť se v sobě tuto lidskou podstatu snaží sebevíce potlačovat. Venkovský učitel nabízí poctivý filmový zážitek v nejlepším slova smyslu a na chvíli tak divákům dává možnost zapomenout na všechna ta zvěrstva, co v uplynulých měsících domácí filmaři napáchali.

www.venkovskyucitel.cz

Bohdan Sláma se ve své tvorbě upnul na neutěšená a na první pohled sociálně strádající zákoutí české země, ať už šlo o severomoravský venkov v Divokých včelách či zdevastované Mostecko ve Štěstí. V případě Venkovského učitele zvolil poněkud malebnější jihočeskou krajinu, kde ovšem lidé prožívají své radosti i strasti stejně jako kdekoliv jinde na světě. Poslední Slámův snímek se od svých předchůdců podstatně liší především nadějí, kterou svým hrdinům v jisté míře dopřává.

Venkov v podání Bohdana Slámy má na míle daleko stereotypní představě současných českých filmařů. Místní obyvatelé zde nejsou vyobrazeni jako zahnojení burani v Kleinově Svatbě na bitevním poli ani jako zidealizované postavy jihočeské krajiny, jak je vidí například Zdeněk Troška. Jsou to uvěřitelné postavy, které více než jejich samotné sociální postavení trápí potlačované emoce včetně nemožnosti je naplnit.

Sláma dovedl svůj styl k dokonalosti ve způsobu vyjadřování i formě vyprávění. Zatímco Divoké včely lze považovat spíše za kolektivní drama, ve Venkovském učiteli zbavuje příběh všech postranních odboček a soustřeďuje se výhradně na dvě hlavní postavy a jejich vztah, který nikdy nemůže dojít ke svému naplnění. Sláma se tentokrát skrze své postavy nesnaží diváky dojímat, ale nechává je žít jejich vlastní život.

Celkové vyznění filmu je závislé na hlavní roli, kterou ztvárnil Pavel Liška jakožto Slámův věrný spolupracovník. Pochopitelně zde vznikaly obavy, že Liška zopakuje svou vděčnou roli koktavého outsidera, kterou zužitkoval v řadě českých filmů. Tentokráte však Liška vyšel ze svého stínu a stejně jako Sláma překonal sám sebe. V některých dialozích sice občas „zahraje sám sebe“, jeho postava se však většinou vyjadřuje namísto slovy jen pohledy a přesně tady Liška dokazuje, jak obrovský potenciál má. Už od první chvíle, kdy nastupuje do nového povolání, je zřejmé, že uvnitř jeho postavy není něco v pořádku, k tomu není potřeba žádných zbytečných slov, postačí Liškova roztěkanost a uhýbavé pohledy.

Přinejmenším stejně dobře se s rolí venkovské statkářky Marie vypořádala Zuzana Bydžovská. Její postava nikdy o svých pocitech nemluví, přesto je očividné, že svou sílu a odhodlání jen navenek předstírá a přitom také touží po obyčejném objetí. O schopnostech Lišky a Bydžovské snad nepochyboval nikdo. Bohdan Sláma jim však dokázal najít důstojné partnery v podobě začínající Terezy Voříškové či Ladislava Šedivého bez jakékoliv dřívější herecké zkušenosti. Pokud Sláma dokazuje svůj talent, tak je to právě v práci s herci. Stačí si vzpomenout, jak nepřesvědčivě Tereza Voříšková působila v nedávno uvedené Svatbě na bitevním poli (ostatně jako kdokoliv jiný). Ve Venkovském učiteli společně s Šedivým předvádí výkon, který by jim mohli závidět daleko zkušenější herci.

Dokonce i Vojta Kotek, který se zde objevuje v několikavteřinovém záběru, vypadá mnohem přirozeněji než v jakémkoliv filmu Karla Janáka. Zdá se, že Bohdan Sláma by slušný herecký výkon dokázal vytřískat i z Lucie Vondráčkové s Agátou Hanychovou dohromady.

Venkovský učitel vypráví o nenaplněných lidských touhách a přirozenosti, se kterou nelze bojovat. Veškerá „akce“ se odehrává uvnitř postav a k jejich pochopení není potřeba žádných dějových zvratů. Učitel prchá na venkov, kde hledá nový smysl svého nenaplněného života, a čeká ho dlouhá cesta od pokušení k odpuštění, kdy dochází ke svému poznání. Svou roli zde hraje i jeho sexuální orientace, která jej od místních obyvatel nejvíce odlišuje. Pozoruhodné je jak citlivě a nenuceně Sláma s tímto tématem pracuje. Homosexualita zde na rozdíl od dřívějších domácích snímků nepůsobí jako úchylka, která z jedinců dělá komické karikatury, ale čistě jako niterný prožitek hlavního hrdiny. Liška zde hraje především nešťastného člověka, který nerozumí sám sobě. To, že je homosexuál, není zdaleka jediným rysem, který jeho postavu utváří, spíše detailem.

Film se v tomto ohledu vyhýbá zažitým dogmatům a senzacechtivosti. Samotný hrdina divákům pravdu odhalí až zhruba ve třetině filmu. Do té doby jej mají spíše za nepochopeného introverta. Samotná skutečnost není pro film zásadní, smířen je s ní hlavní hrdina, jeho rodiče víceméně taky a dokonce ani kolegové z venkovské školy jej za jeho odlišnost neodsuzují, byť nezapřou své udivení nad tím, že se střetávají tváří v tvář s něčím, co doposud znali spíše jen z televize. Dokonce i pro příběh zásadní scéna znásilnění je pojata velice decentně a navzdory jejímu vyznění ji lze označit za jeden z nejpoetičtějších okamžiků v dějinách českého filmu.

Venkovský učitel k pochopení jednání svých postav nepotřebuje zbytečné vysvětlování. K nejsilnějším momentům mu stačí důmyslně použitá hudba a všudypřítomná symbolika. Šnečí ulita, na které učitel dětem vysvětluje rozmanitost přírody a originalitu každého jedince tak vydá za stovky zbytečných slov. Jediným šrámem na kráse Venkovského učitele, který v celkovém vyznění dosáhl na pokraj filmové dokonalosti, je vykonstruovaná odbočka do Německa. V intimním vyprávění, kde postavy tvoří s prostředím jedinečnou kontinuitu, totiž působí jako zbytečná snaha o začlenění příběhu do mezinárodního kontextu.

Ať už hrdinové filmu nakonec najdou svou vysněnou spokojenost či nikoliv, je zřejmé, že k poznání sebe sama nedojdou bez pomoci druhých. Každý přece někoho potřebuje…