Jánošík kouzla zbavený

Jakubisko z Alžběty Báthoryové učinil nevinnou oběť dobových intrik. Rodinné duo Hollandová/Adamiková Jánošíka na filmovém plátně podalo jako pasivního hrdinu bez špetky charismatu, jehož nejsilnější zbraní jsou namísto kouzelného opasku úmorné řeči.

Já jsem Juro Jánošík. Jak se jmenuješ?

Jánošíka s Bathory vedle očividných ambicí spojují také produkční problémy, které v případě opusu o slovenském národním hrdinovi vyústily až v pozastavení natáčení. To, že se film nakonec dočkal premiéry, mu paradoxně nejvíce ublížilo. Pokud by totiž Jánošík zůstal na půli cesty, mohl se nedokončený materiál stát podobně jako samotný protagonista legendou podpořenou spekulacemi o jeho obrovském potenciálu. Koprodukční velkoprojekt se nakonec přece jen dostal do kin a ukázalo se, že celá snaha o jeho záchranu byla poněkud zbytečná.

Agnieszka Hollandová s podporou své dcery Kasii Adamikové vytvořila středoevropský folklorní kýč, který by obstál leda jako doprovodný program v národopisném muzeu. Jánošík s rozpočtem šest milionů eur navíc nevypadá o moc výpravněji než nevydařená domácí variace na historický film Jménem krále, která vznikla za zlomkové náklady jako epizoda nerealizovaného televizního seriálu. Jediným jeho pozitivem  je fakt, že se na něm šestiletá pauza v natáčení nijak výrazně neprojevila. Herci na první pohled nezestárli a slovenské skanzeny si také zachovaly svůj osobitý ráz.

Snímek, na němž se podílel převážně polský štáb, však Jánošíka zbavil veškerého kouzla a z legendy učinil introvertního mladíka, který svou družinu častuje krkolomnými moudry, a namísto nabídek venkovských děv dává přednost polemice o smyslu své existence.

Václav Jiráček sice dokázal diváky přesvědčit jako vyšinutý heparinový vrah ve filmu Hodinu nevíš, ale jeho ztvárnění neohroženého zbojníka, který bohatý bral a chudým dával, je dosti problematické. Ať už se Jánošík táže, rozkazuje, přísahá věrnost či vyznává lásku, Jiráčkův herecký projev a intonace zůstávají beze změny.

Jeho propadlá tvář se sice hezky vyjímá na plakátech, ale ve skutečnosti by se jej nezalekla ani zbloudilá liška, natož vojenská družina. Těžko říct, čím si Jánošík vydobyl autoritu ve své tlupě, jejíž členové by mohli bojovat ve zcela jiné váhové kategorii.

Na hlavní postavě se však ještě více než nevhodně zvolený představitel podepsal scénář Evy Borušovičové, respektive jeho verze použitá při českém dabingu. Dialogy působí jako dílo automatického internetového překladače a z výpravného heroického dramatu se tak rázem stává fraška plná těžkopádných frází, které by člověk z masa a kostí z úst nevypustil ani na počátku 18. století, kdy se děj odehrává.

To, že si Jánošík občas něco nedobrovolně přivlastní, bych mu ještě odpustil, ale za to, co přitom pronáší, chápu, že byl na hák zavěšen zcela oprávněně. Když na otázku „Proč teda nezbojničíme, když jsme zbojníci?“ odvětí „Dobře, budu o tom přemýšlet,“ a po milostném aktu procitne slovy: „Nevěděl jsem, že je to tak silné, když máš někoho rád,“ veškeré dobré úmysly filmařů jdou stranou. Nechtěným humorem jsou prodchnuty také uvítací proslovy, při nichž ze sebe hlavní hrdina opakovaně vypustí: „Já jsem Juro Jánošík. Jak se jmenuješ?“ a působí tak, jako by  právě absolvoval první lekci cizího jazyka.

Legenda ze slovenských luhů a hájů se v podání polského autorského dua odvíjí hlemýždím tempem, při němž na každou akční scénu připadá několikaminutová etnografická exkurze. Ačkoliv se ve filmu roční období mění téměř s každým záběrem, Jánošík je vůči plynutí času imunní. Zatímco jeho souputníci zarůstají vousem, jeho tvář je stále hladce oholena, což je bohužel jediný jev, jímž  se odlišuje od běžných smrtelníků.

Václava Jiráčka svým charismatem lehce zastíní Ivan Martinka. Jeho Tomáš Uhorčík působí vedle subtilního intelektuála jako opravdový muž zocelený životem v nehostinných podmínkách, s nímž má divák důvod sympatizovat. Bohužel jde o jedinou postavu, která je z celé tlupy zbojníků rozpoznatelná. Ostatní Jánošíkovi přívrženci navzdory přetažené 140 minutové stopáži filmu nikdy nedostanou příležitost k tomu, aby se výrazněji projevili, a působí tak spíše jako kompars.

Režisérky (čert ví, která z nich to má vlastně celé na svědomí) Janošíka vedle nudného příběhu oproštěného od napětí i překvapení opatřily i kuriózními scénami, které z něj navzdory nezajímavému obsahu činí nezapomenutelnou podívanou. Z celého mnohaletého úsilí tak v paměti zůstanou jen záběry, na nichž se projevuje fetiš v podobě lascivního olizování prstů, a Jánošíkovo setkání s digitálními efekty vylepšenou Pannou Marií nebo samozvaným Kristem.