Jak se staví (televizní) sen

Ukaž, jak bydlíš a televize Prima ti řekne, kdo jsi. V jejím programu se objevil nový přírůstek inspirovaný vypůjčeným pořadem z České televize „Bydlení je hra“, jemuž dodal nový atraktivní kabát. „Jak se staví sen“ nakonec není ani o stavění ani o snech, ale o tom, že většina obyvatel České republiky je „out“, alespoň pokud jde o vybavení jejich domácností.

www.iprima.cz

„Jak se staví sen“ je dalším nešťastným důkazem toho, že přispět do televizního vysílání něčím originálním a zároveň divácky vděčným, je takřka nedosažitelným cílem. Prima prokázala obrovskou službu České televizi, protože její léty provařený a nenápadný pořad „Bydlení je hra“ se teď jeví jako luxusní kousek. Všechny pokusy, jimiž by „Jak se staví sen“ měl svého předchůdce triumfovat, se nakonec staly jeho vlastními nedostatky.

Hlavní problém pořadu je v tom, že se pohybuje v rovině, která je pro běžné diváky naprosto nereálná. Zatímco v „Bydlení je hra“ si vše hradí samotní „zadavatelé“ a finanční stránka je pro architekta tím nejdůležitějším kritériem, zde jde vše na účet sponzora, který je během pořadu několikrát zmiňován a výsledkem je pak spíše splněný sen designérů, kteří se mohou prostřednictvím pořadu prezentovat, než spokojenost „domácích“, kteří nevěřícně hledí na vybavení pokoje, který je na rozdíl od zbytku bytu v souladu s nejnovějšími trendy a nemohou ovšem říct ani půl slova, protože je osobně to nestálo ani korunu.

Pokud na něčem „Jak se staví sen“ selhává, pak je to především forma, jakou se prezentuje divákům. Účelem „Bydlení je hra“ vždy bylo prostřednictvím realizovaného projektu přihlášeným účastníkům pořadu s rekonstrukcí poradit a diváky inspirovat, pokud plánují podobnou úpravu interiéru. Nikdy by si zde ovšem tvůrci nedovolili někoho soudit podle vybavení jeho domácnosti, byť se částky investované do rekonstrukce pohybují v různých úrovních.

„Jak se staví sen“ je pořadem neskutečně arogantním. Daří se mu naštvat jak aktivní „hostitele“, tak televizní diváky. První z nich odsuzuje za nevkus a druhé odrazuje tím, že stejný nevkus je nedílnou součástí jejich domácností. Přitom za nevkus se zde považuje vše, co bylo vyrobeno před více než třemi roky a z pohledu pokrokových designérů se tak dnes jeví jako naprosto nepoužitelné.

Dalším faux pas je nepochopitelná přítomnost padlých celebrit (Zbyněk Drda, Anife Vyskočilová), které pravděpodobně měly pořad učinit lákavějším. Ovšem časy, kdy diváci televizi sledovali kvůli známému jménu, jsou dávno pryč. Navíc zde jde o jména, která už očividně netáhnou a jejich nositelé jsou vděční za jakoukoliv možnost prezentace.

V posledním díle si třináctiletá dívka vysnila nový dětský pokoj. Ten její stávající sice nebyl výstřelkem současného designu, ale předpokládám, že vybavení naprosté většiny dětských pokojů nedosahuje zdaleka tohoto standardu. Do bytu vstupují chlapci designéři a o dívce se vyjadřují jako o retardované, protože je pro ně nepochopitelné, když má ve svém věku v pokoji ještě hračky, načež se matky ptají, zda-li u dcery neregistruje stagnaci ve vývoji zapříčiněnou zastaralým nábytkem v pokoji. Dětství podle nich pravděpodobně končí první menstruací a poté už přicházejí jen starosti.

Poté, co je pokoj dostatečně pomluven, se designéři chopí seker a zdemolují ho, což má být pravděpodobně razantním řešením jak zúčtovat se českým špatným vkusem, s čímž jim pomáhá „patron pořadu“ Zbyněk Drda, který nakonec o samotné rekonstrukci neřekne ani slovo. Po týdnu se dívka vrací domů, její pokoj je sice sterilnější než porodní sál, ale je „in“ a bylo to zadarmo, takže jen nevěřícně hledí kam zmizely její hračky (vyletěly oknem) a přemýšlí jak dlouho se jí podaří pokoj udržet v tomhle stavu (na stole má jen laptop od sponzora a vázu s růžemi).

Pokud měl pořad „Jak se staví sen“ ukázat, že design je součástí každodenního života, naprosto se minul účinkem. Vyznívá právě naopak, že trendy v bydlení jsou zájmem hrstky vyvolených, kteří mají na stěně plazmovou obrazovku čistě z dekorativního účelu a ne aby na ni sledovali Primu. Zbytek lidí je pak odsouzen žít v obklopení stejným nábytkem, který se zde opovážlivě likviduje, což je pravděpodobně ke sledování pořadu nepřiměje. Sny by se stejně měly snít a ne stavět…