Muzikály diváky lákají
osvědčenými prostředky – známým příběhem, do nějž lze bez ohledu na realitu
propašovat dostatečně jímavou milostnou zápletku, pro efektivní využití výpravy
pochopitelně zasazeném do vizuálně pestrého historického období. Tentokrát za
námět posloužil mýtus o Jacku Rozparovači, který na konci devatenáctého století
děsil londýnské podsvětí. Sotva tehdy mohl tušit, že se za několik desítek let
stane legendou a bude děsit pro změnu diváky divadla Kalich v Praze. Jack Rozparovač patří bezesporu
k tomu lepšímu z domácí muzikálové produkce. Při celkovém dojmu
však symbolicky, stejně jako jeho stejnojmenný hrdina, nedosáhne svého vrcholu.
www.kalich.cz
Samotný námět dal tvůrcům velkou volnost, protože identita Jacka Rozparovače nebyla nikdy prokázána, čímž si nemuseli dělat starosti s historickými fakty. Mýtus o londýnském vrahovi se tak stal dobovou folklorní záležitostí, čímž získal tvář, která je možná daleko působivější, než jakou realita ve skutečnosti byla.
V muzikálovém pojetí Jack ztrácí svou tajemnou identitu démonického zabijáka nořícího se z noční mlhy a je spodobněn jako impotentní student medicíny. A tento handicap je právě příčinou jeho brutálních činů. Pokud zde tedy nějaká postava utrpěla, byl to bohužel samotný Jack Rozparovač – má nejodfláknutější kostým, vyfasoval ty nejslabší písně (ať už jde o hudbu či text), jeho přítomnost má v příběhu podstatně menší význam než spáchané činy a především většinou vystupuje ve společnosti Ďábla, který ho svým charismatem strčí hravě do kapsy (tím spíš, pokud ho zrovna hraje Vladimír Marek).
Jack Rozparovač by mohl jít v leckterých ohledech konkurenci vzorem. Především jde o dokonalé využití zdejších kulis, které se během jediného představení na jevišti protočí vícekrát, než je tomu v Národním divadle za celou sezónu. Scéna je tak v neustálém pohybu a umožňuje ve zkratce odvyprávění dějových obrazů. Tyto okamžiky patří k tomu nejlepšímu a v nejsilnějších momentech přesahují rámec divadelního představení, kdy využívají spíše postupy filmového vyprávění. K dokonalému využití prostoru napomáhá promyšlená režie členů company, kteří ve svých výstupech často předčí své „slavnější“ kolegy v hlavních rolích.
Představení má bohužel, stejně jako Londýn, i svou temnou stránku. Tou je zde především násilně začleněná milostná romance (mezi sestrou zavražděné prostitutky a vyšetřovatelem) bortící slibně vybudovanou atmosféru lacinými a kýčovitými momenty citového vzplanutí za doprovodu podbízivě sladkobolného popu. Pokud se navíc v těchto rolích představí unylá dvojka Michaela Kuklová a Roman Vojtek a začnou prozpěvovat ty nejbanálnější texty („O něčem sním tak překrásném, že nad tím oba jen mlčky užasnem“), je veškerý poctivě získaný dobrý dojem z „davových“ scén rychle pryč. Ve chvílích, kdy by měly písně vzbuzovat pozitivní emoce, je tedy muzikál bohužel stejně impotentní jako jeho hlavní hrdina.
To, co mělo být pro muzikál hlavní osou, se bohužel ukazuje poněkud nefunkčním a Jacka Rozparovače od divadelních pekel zachraňují právě scény, které měly pouze vykrývat prostor mezi jednáním hlavních hrdinů. Sbory vytvářejí pochopitelně působivější atmosféru než sólové výstupy, ale hlavně je zde na co se dívat a o to přece divákům jde. Při nejvydařenějších číslech (úvodní představení Londýna, Ďáblova exkurze v bordelu, oplakávání mrtvé prostitutky, policejní vyšetřování) se děj odehrává v několika plánech, což se v divadle vidí zřídka, respektive nikdy.
Namísto toho při lyrických pasážích je scéna naprosto statická a jeden či dva interpreti si z jednoho místa odbudou svůj part. Tato rozporuplnost je navíc podpořena tím, že Jack Rozparovač střídá písně s mluveným slovem. Tehdy se (bohužel) ukazují skutečné kvality v obsazení a lze s přehledem určit, kdo je lepší herec než zpěvák (Vladimír Marek), kdo umí obstojně zpívat a herecky pokulhává (Michaela Kuklová) a v neposlední řadě také kdo neumí pořádně ani zpívat ani hrát (ano, Roman Vojtek). V mluvených dialozích také mnohem více vynikne patos, který se v písních pod výraznou melodií snadno ztratí.
Pro výslednou stavbu příběhu (a pochopitelně i pro diváky) jsou nakonec mnohem atraktivnější vedlejší motivy s ďábelským našeptávačem či vysloužilou bláznivou prostitutkou než samotný Jack Rozparovač či nepřesvědčivá romance. O vyznění postav se však mnohem více než předepsaný text zasluhují jejich představitelé. Vladimír Marek svým pojetím Ďábla činí ze svých výstupů one man show a Hana Zagorová v roli Elizabeth dokazuje, že její jméno na plakátech nebylo jen účinným marketingovým tahem na diváky.
Výsledkem skloubení nadprůměrného muzikálu se značně slabým dramatem je jen příjemný divadelní počin, který svou kvalitou zdaleka předčí vlastní nevkusný plakát. Jack Rozparovač je nakonec velmi slušně odvedenou prací s funkční atmosférou, o jejímž účinku by se mohlo spoustě inscenací z repertoáru Národního divadla jen zdát.
