Hračky, co na smetiště nepatří

O tom, že hračky ve skutečnosti prožívají dramatičtější příběhy, než jejich majitelé, nás už potřetí přesvědčuje studio Pixar a jeho Toy Story.

Příběh hraček má za sebou téměř stejně dlouhou historii jako celé odvětví digitální animace. Od jeho prvního dílu se dokonce změnil význam zkratky 3D, která nahradila „domnělé“ budování virtuálního prostoru pomocí počítačů opravdovějším stereoskopickým prožitkem. Pixarovská dílna naštěstí opět dokazuje, že i v době technologického pokroku její filmy spoléhají především na vymazlený scénář.

Hračky z Andyho pokoje už stačily poznat, jak je skutečný svět, před nímž na oko předstírají strnulé výrazy, nefér. Přestože žijí paralelně s lidskými postavy, jsou imunní vůči plynutí času a na rozdíl od dětí přicházejí o pocity spojené s dospíváním. Končí pozapomenuty v bedně a marně usilují o přízeň. Namísto poklidného odpočinku v podkroví se však kovboj Woody, rakeťák Buzz a všichni staří známí ocitnou ve Sluneční školce, kde opět bojují o svou čest v režimu, kde jsou si všechny hračky rovny, ale některé jsou si rovnější.

Třetí Příběh hraček se nevyhne nostalgické náladě. Hrdinové sice mají stejně energie i smyslu pro humor jako dříve, ale z filmu je znát, že jejich éra definitivně končí. Opotřebované hračky splnily svou roli a patří stejně jako celé dětství do uzavřené kapitoly. Jejich majitel zestárl stejně jako Pixar, z jehož produkce od prvního Toy Story vzešlo dalších deset celovečerních filmů.

Animovaní hrdinové naštěstí nekončí v propadlišti dějin, protože jejich příběh nejen pokračuje, ale díky novému prostředí a postavám se rozvíjí novým směrem. Sluneční školka je totiž pro hračky ideálním působištěm jen v případě, kdy jsou přiděleny do motýlího oddělení. V sousedním housenkovém, kde hrdinové skončí, děti ještě nejsou na takové mentální úrovní, aby si jich dokázaly vážit. Rozdělení do kast má na svědomí růžový medvěd Mazel, kterého s českým Kukym pojí ušmudlanost a pohnutý osud. Zatímco u Svěrákova médi nedobrovolný vyhazov z místa na poličce vyvolal smutek, v Mazlovi odhalí jeho diktátorské sklony, které ukrývá za roztomilým ksichtíkem a jahodovou vůní.

Společně s padouchem z vlastních řad do trojky nový impuls vnáší i naivka Barbie, již osud zavede do domu snů metrosexuálního Kena, který svým šatníkem může konkurovat i Carrie Bradshawové. Ale i Ken bránící se označení „hračka pro holky“, je ve skutečnosti příslušníkem zvýhodněné kasty, do níž mají nové přírůstky zapovězený přístup.

Sluneční školka se v noci mění v nedobytnou pevnost, kde Mazlovi stoupenci včele s bizarně vyhlížejícím batoletem hlídají veškeré únikové cesty a díky vřeštícímu paviánovi, který dohlíží na zabezpečovací systém, mají znevýhodněné kolegy pod kontrolou. Hračky tak v cestě za svobodou čekají situace, které by jim mohl závidět leckterý akční hrdina.

O tom, že animovaný snímek s infantilně vyhlížejícími postavami může dospět do finále, při němž se tají dech, svědčí scény ze spalovny. I odrostlejší diváci si totiž díky poctivé filmařině stačí jednotlivé postavičky zamilovat a trpí spolu s nimi. Vždyť co může být dojemnějšího, než pohled na bezvládné tělíčko hračky, která po letech v dětském pokoji dojde na smetišti ke krutému poznání o své omezené životnosti?

Toy Story 3 nezaostává za svými předchůdci, kteří patří k tomu nejlepšímu, co se v posledních letech na poli (nejen) animovaného filmu urodilo. Škoda jen, že stejná péče tentokrát nebyla věnována i předfilmu. Den a noc je na rozdíl od třetího Příběhu hraček krokem zpátky, a to zdaleka nejen proto, že víceméně opouští třetí rozměr. Zápolení dne s nocí sice staví na originální animované metodě, ale zpracování postrádá pixarovský smysl pro detail i kreativitu. Od studia, z jehož produkce vzešly filmy jako Hledá se Nemo, Ratatouille nebo Vall-I, bych očekával podstatně větší nápaditost, než od obalu rostlinného tuku Perla.