Hostel nejnižší kategorie

Eli Roth opět vymýšlí jak rozkrájet své oběti a podruhé dokazuje, že pár brutálních scén na celovečerní film opravdu nestačí...

O Hostelu se toho před dvěma lety napsalo mnohem více, než si tento podprůměrný film zasloužil a jeho pokračování je toho přímým důkazem. Hostel byl pro naše diváky zajímavý ze dvou důvodů – otevřeném zobrazení brutálních scén a umístěním děje na Slovensko. Oba předpoklady úspěchu zůstaly zachovány i v Hostelu II, nyní však už mohou sotva někoho zaujmout. Prvnímu dílu se přes všechny jeho slabiny (což jsou v podstatě veškeré složky filmu snad kromě masek) musela uznat jedna věc – podařilo se mu šokovat publikum, kterému nabídlo scény, co se dříve nikdo neodvážil přímo ukázat a tím částečně i překrýt maximálně neoriginální a tisíckrát opakovaný příběh. V Hostelu II je překvapivě mnohem méně krve a o to více „psychologie“….to nemohlo dopadnout dobře.

Pokračování je stejně tristní záležitostí jako první díl, pouze se dvěma rozdíly – tentokrát neumírají blbí Američani, nýbrž blbé Američanky a k jejich utrpení nezní Michal David ale slovenské lidové písně – takže je vidět, že Eli Roth opravdu přitlačil na pilu. Při mučení mu však pravděpodobně došla fantazie nebo vše vyčerpal v prvním díle, kdy diváci odvraceli zrak například při přeřezávání šlach či odstřihnutí očního nervu. Tentokrát je největším lákadlem amputace penisu…a mimo jednu scénu a la „Čachtická paní“ a dvě useknuté hlavy se už na plátně nic zajímavého neděje.

„Příběh“ je samoúčelnou slátaninou, která pouze okatě slouží k tomu, aby se hlavní hrdinky dostaly do míst, kde je možné koupit si za dolary cokoliv. Ano, i tentokrát jde o Slovensko a cílem cesty nyní není snadno dostupný sex (jako minule), ale překvapivě nejlepší termální lázně na světě (o kterých v prvním díle nepadlo ani slovo, ačkoliv hrdinové navštívili stejné město).

Ve filmu je nesmyslný už samotný název. V prvním Hostelu se v tomto ubytovacím zařízení odehrávala maximálně desetina filmu, která pro děj neměla v podstatě žádný význam. Samotné krveprolití totiž probíhalo v podzemí opuštěné tovární haly, které mohlo stejně tak dobře nahradit sklepení hostelu a jeho umístění ve filmu by tak mělo alespoň nějakou logiku. U Hostelu II je jeho název ještě nepochopitelnější, protože ubytování v něm zabere sotva jednu minutu z celkové stopáže filmu. Ale „Hostel“ zní asi mnohem lépe než „Tovární hala“…

Oproti původnímu Hostelu je zde alespoň jediný posun k lepšímu – a to zájem o vedlejší postavy tzn. trýznitele. I když samozřejmě nemůžeme čekat psychologické drama od režiséra a scénáristy v jedné osobě, který předpokládá, že k vytvoření napětí stačí kosa, rozbrušovačka a kožená bunda. Paradoxně se pak dva nerozhodní klienti mafie nabízející k svévolnému mučení mladá těla stávají mnohem zajímavějšími postavami než hlavní hrdinky (které jsou buď příliš krásné nebo příliš bohaté) a to především díky účasti Rogera Barta a Richarda Burgiho (u nás známých ze seriálu Zoufalé manželky). Naprostým zoufalstvím je obsazení epizodních rolí místními „herci“, kteří jsou tak toporní a nepřesvědčiví, že by si v rodném Slovensku nezahráli ani davový kompars v reklamě. Americkým tvůrcům asi pravděpodobně připadali dostatečně exotičtí stejně jako slovenské dožínky.

Za naprosto nedůstojný a nepochopitelný motiv považuji tlupu cikánských dětí, které už vystupovaly v prvním díle – pravděpodobně k docílení maximální autenticity je Eli Roth sebral někde na ulici, čemuž odpovídá jejich herecký projev. Děti by měly v divácích evokovat hrůzu, místo toho jen nenápadně pokukují jedním okem do kamery a staví se do určených „formací“. Navíc je záhadou, že mafie, která má pod palcem celý svět si neudělá pořádek s usmrkanými cikánčaty a svádí s nimi něco na způsob nekonečného boje. Opravdu neuvěřitelně nechtěně vtipná je pak scéna, kdy děti musí ze svých řad vybrat oběť, která je z nesmyslného důvodu zastřelena.

Nad scénářem místy zůstává rozum stát. První díl vyčerpal veškeré možnosti tohoto žánru a pokračování je jen překombinovalo. Tvůrci tak do děje nacpali jedinou přeživší postavu z „jedničky“ jen proto, aby ji v zápětí připravili o hlavu a vzpomínky spojené s ní také nenacházejí v pokračování své opodstatnění.

Nelogický je i závěr filmu, kde se hlavní hrdinka rázem z pozice oběti stává členkou gangu a to jen proto, že má tolik peněz, že by si mohla koupit celé Slovensko. Tato zápletka jakoby vystihovala celý smysl filmu, jehož existence spočívá v první řadě na financích, pro jiné ambice zde nezbylo místo.

Tržby Hostelu II však zůstaly daleko za očekáváním tvůrců a nic tomu nepomohlo ani jméno Quentina Tarantina v titulcích. Ten ostatně prožívá smolný rok své kariéry – stejně katastroficky totiž u publika propadnul i jeho vlastní Grindhouse. Zdá se tedy, že další pokračování Hostelu zamíří rovnou na DVD, kam ostatně tato série patří již od svého počátku.

Hostel II byl protekčně uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Eli Roth nakonec svou účast na festivalu odvolal. A není se čemu divit. Předstoupit po projekci tohoto díla před sál plný nespokojených diváků vyžaduje mnohem více odvahy než návštěva zmiňovaného Hostelu.