Harry Potter vítězí i po páté

Patříte-li k nejvěrnějším fanouškům a konec celé série je vám znám dříve než vyšel český překlad, Fenixův řád vám mnoho překvapení nepřinese. Pokud však znáte Harryho Pottera jen z jeho audiovizuální podoby, čeká vás příjemná podívaná (respektive nebudete zklamaní, protože Harry Potter a Fénixův řád není o nic horší než jeho předchůdci) a to se dá v případě údajně neslabšího dílu celé série považovat za velké vítězství.

Filmové adaptace Harryho Pottera mají oproti jiným předlohám z fantasy literatury jednu velkou výhodu – ačkoliv se jedná o sedmidílnou sérii, každý jednotlivý díl je koncipován tak, že obstojí i sám o sobě. Spíše než o epicky výpravný děj na pokračování (jako v případě Pána prstenů) se jedná o uzavřené epizody. Každá má svůj začátek, vyvrcholení a dobrý konec a rámcově je spojuje hrozba rodícího se zla. Mimo něj má však každý díl svou vedlejší zápletku, která s hlavním tématem více či méně souvisí. Díky tomuto schématu  je možné sledovat každý díl filmové adaptace zvlášť bez znalosti předchozích dobrodružství a poslední pokračování je toho tím nejlepším příkladem.

Podtitul tentokrát zní Fénixův řád. V podstatě se jedná o něco ve smyslu společenstva prstenu z Pána prstenů – tajné seskupení, které se snaží vzdorovat zlu. Do tohoto společenstva směřují rodinné vazby několika hlavních postav, včetně Harryho Pottera. Fénixův řád však nemá pro film takový význam jako měl minule například „ohnivý pohár“. Řád je v úvodu divákům stručně představen a po dvou hodinách se k němu děj vrací až u příležitosti bitvy na Ministerstvu kouzel. 

Na postu režiséra se po Chrisu Columbovi, Alfonsu Cuarónovi a Miku Newellovi objevuje bez větších zkušeností u filmu David Yates. Navíc vyfasoval možná nejslabší, ale každopádně nejdelší díl z celé sedmidílné ságy. Knižní předloha má 800 stran, z čehož je zřejmé, že scénář neobsahuje zdaleka všechny motivy. Přesto lze říct, že David Yates z tohoto boje vyšel vítězně. Navíc je důkazem toho, že když čtyři dělají totéž, není to totéž.

Potterovské adaptace mají vzestupnou kvalitu – od malebných obrazků z Kamene mudrců po opravdové drama a děsivou atmosféru v Ohnivém poháru, což má však na svědomí spíše samotná Rowlingová než jména jednotlivých režisérů.

David Yates posunul sérii zase o kus dál, tentokrát v jejím „civilnějším“ pojetí, s kterým započal Cuarón, když ve Vězni z Azkabanu zbavil hlavní hrdiny školních uniforem a nechal je volně dýchat. 

Ve Fénixově řádu nejsou od sebe svět reálný a řekněme nadpřirozený tak striktně odděleny jako tomu bylo dříve. Harry Potter tak mimo vlivům sílícího zla vzdoruje problémům stejným jako běžní smrtelníci. V Bradavicích se tak tentokrát příliš nečaruje, zato se přibližují klasickému školství, kde se řeší konflikt mezi teorií a praktickým užitím naučené látky (zde jde samozřejmě o kouzla). Hlavní zápletka je založená na boji mocenských vlivů Ministerstva kouzel a dostává tak politický rozměr. Věčné zamlčování nebezpečných informací je pak v dnešním světě běžným řešením citlivých témat.

Úvodní záběry ukazují film spíše jako sociální drama než fantasy. Harry Potter má však během sto třiceti minut ještě spoustu práce a tak děj ubíhá přímo zpět – přes úvodní útok mozkomorů se bez zbytečného zdržování letí na koštěti do Bradavic, kde po páté začíná nový školní rok. 

Tento je však naštěstí pro diváky mnohem zajímavější než čtyři předchozí a to zejména díky nástupu Doloros Umbridgeové a její „růžové“ revoluce ve školství, která studenty terorizuje svými neustálými vyhláškami. Její postava je tím nejlepším, co Fénixův řád nabízí – svým dokonalým pojetím (od děsivých kostýmků po stejně nevkusně vybavenou kancelář plnou vyšívaných deček a obrázků koťátek) je odrazem nesnesitelné učitelky, která se objevuje v každé „reálné“ škole. 

V pátém pokračování se konečně i lépe pracuje s hudbou a oproti neustálému otrocky opakovanému hlavnímu motivu v prvním díle dostává hudební složka větší prostor, což dokazuje její rockové zabarvení při obrazech ze soukromí studentů či skotská rozvernost při studentské vzpouře.

Harry Potter musí přes veškeré nástrahy řešit i svůj soukromý život, což se pro tvůrce ukázalo jako největší past. Ano, Harry se dočká prvního polibku, ale milostná rovina je bohužel ta, ve které film nejvíce selhává. Jediná úloha postavy Cho, se kterou k polibku dojde, je tvářit se zamilovaně a to samé se očekává i od Harryho. Možná by bylo snesitelnější, kdyby Harry políbil Lenku Láskodarovou, která má alespoň nějaké charisma.

Vrcholem filmu je samozřejmě závěrečná bitva na Ministerstvu kouzel. Pokud ovšem čekáte soudný den jako v Pánu prstenů, budete dosti zklamáni. Zatímco ve Středozemi se proti sobě postavili nejrůznější rasy a národy, zde je možné zástupce temné i světlé strany souboje spočítat na prstech jedné ruky, přitom kladní hrdinové jsou tvoření výhradně z profesorů Bradavic, čímž jakoby dokazovaly meze fantazie Rowlingové. 

Harry Potter a Fénixův řád by bez problémů mohly být závěrečným dílem Potterovské série. Stačilo by jen dovést finální bitvu ke konci a další dva díly by tak nebyly nutné. V pátém pokračování je v některých okamžicích zřejmé, že děj je často zbytečně prodlužován a Harry v posledních chvílích zlu odolává jen aby se mohl v příštím díle směle pustit do nových dobrodružství. A fanoušci jsou za to vděční…