Dočkal se český film proměny?

Domácí kinematografii po dlouhé době obohatil počin, jehož největší předností je skutečnost, že vypadá, jako by vznikl kdekoliv na světě.

Tomáš Řehořek Proměny natočil ve věku, kdy většina režisérů při studiu dějin kinematografie nedospěla ani do éry němého filmu. Autor nedostatky zkušeností nahrazuje odvahou a ve výsledku svým starším kolegům dokazuje, že filmové vyprávění ve své podstatě mnohem více než na dialozích závisí na práci s obrazem.

Pohled na Proměny může pochopitelně ovlivnit skutečnost, že vznikly jako studentský film (navíc ve Zlíně a ne na FAMU, která je označována za bránu do světa filmového průmyslu). Ať už divák kvůli této skutečnosti přimhouří oko nebo naopak zbystří ve snaze hledat nedostatky, nakonec musí uznat, že Proměny mají schopnost vzbuzovat emoce, což se v českém filmu moc často nevidí. 

Řehořek ve svém debutu prolíná čtyři dějové linie, čímž se nevyhne srovnání s obdobně koncipovanými díly mexického režiséra Alejandra Gonzálese Iñárritua (který pochopitelně na mozaikovitou strukturu vyprávění s časovými skoky nemá patent). Proměny lze však spíše než za nevydařenou českou napodobeninu označit za vlastní variaci, která je překvapivě funkční.

Tento způsob vyprávění dnes nepůsobí nijak převratně a samotné kombinování nesouvisejících dějů není cestou k úspěchu, pokud jednotlivé linie nefungují samostatně. V tomto případě má největší potenciál příběh svobodné matky, která musím dopadnout na samotné dno, aby mohla začít lepší kapitolu svého života. Na celkovém účinku této epizody má velkou zásluhu také zvuková složka, která dokáže hladové děti podat až nepříjemně autenticky. 

Na tuto linku je ještě funkčně napojen příběh trenéra na sklonku kariéry. Setkání obou protagonistů v bizarní situaci dokonce patří k nejsilnějším momentům celého filmu. Ve stejném městě však své strasti prožívá také neplodný pár a opuštěná stárnoucí žena, jejichž osudy jsou do děje zapojeny poněkud násilnějším způsobem. Největším prohřeškem je pak opakovaná nehoda, která působí, jako  by byla potřeba postavy za každou cenu přivést k osobnímu střetu. Film přitom celou dobu dokáže pracovat s emocemi bez nutnosti jakékoliv fyzické akce.

Proměny pravděpodobně v české kinematografii nerozpoutají revoluci, ale přinejmenším dávají naději, že při troše štěstí může vzniknout i film, na jehož počátku stála namísto propracované marketingové strategie poctivá snaha hraničící s naivitou. K proměně českého filmu tak byl učiněn první krok. Teď ještě zbývá změnit návyky publika…