Po včerejším vyhlášení oscarových
nominací zaznamenalo české sebevědomí největší vzestup snad od vítězství našich
hokejistů na olympijských hrách v Naganu. Rozdíl je ovšem v tom, že
tentokrát je zdrojem hrdosti namísto sportu kinematografie. Co mají společného
Edith Piaf, irský hudební film a animovaná krysa? Nominaci na Oscara…a
překvapivě také český původ. Zatímco ten skutečný český film se potácí
v krizi, národní charakter parazituje na cizím úspěchu.
My všichni jsme Češi...
Média hrdě hlásí titulky neoprávněně spojující Česko s americkými filmovými cenami. Pokud někdy měla Česká republika skutečně na Oscarech úspěch, bylo to naposledy v roce 2004, když byly v kategorii nejlepší zahraniční film nominovány Želary. Každoročně je do oscarového boje vysílán nový domácí kandidát, který by měl americkou Akademii oslnit. Většinou zůstane bez povšimnutí a stalo se tomu tak i letos v případě Menzela s Obsluhoval jsem anglického krále. To ovšem ještě nelze považovat za neúspěch, jelikož české stopy lze při troše snahy nalézt v řadě dalších snímků, které si je možno v případě úspěchu přivlastnit.
Nejdiskutovanější je nominace Markéty Irglové za píseň „Falling Slowly“. Jedná se o anglicky zpívanou píseň z irského hudebního filmu Once. Ve filmu sice zazní pár vět v češtině, tyto chvíle ovšem paradoxně patří k jeho nejslabším chvilkám, což nebrání tomu, aby se balada Falling Slowly stala nejoblíbenější českou písní a pokud za měsíc Oscara skutečně získá, mohla by rovnou nahradit dosavadní českou hymnou. Irglová, rodačka z Valašského Meziříčí, které si všiml dříve Steven Spielberg než domácí publikum, by konečně dostala dodatečnou satisfakci.
V případě neúspěchu Once není třeba zoufat, Česká republika má na Oscarech ještě mnohem silnější zástupce. Francouzský film o francouzské zpěvačce Edith Piaf, ve francouzském znění, který vznikl ve francouzsko-české koprodukci má hned tři další nominace (nejlepší herečka, kostýmy a masky). Pokud by herečka Marion Cotillard na Oscarech náhodou neuspěla, může si zlepšit náladu na Českých lvech, kde budou její šance podstatně vyšší. Edith Piaf zde bude bojovat v „konkurenci“ sedmnácti dalších českých filmů. Překvapivé je, že o Českého lva bude usilovat film, který se ani nedočkal českého dabingu.
Za národní triumf lze ovšem považovat americký animovaný film odehrávající se v Paříži s typicky českým názvem Ratatouille, na němž se podílel český rodák Jan Pinkava. Příběh labužnické krysy bodoval hned v pěti kategoriích (nejlepší animovaný film, původní scénář, hudba, zvuk a střih zvukových efektů). Ratatouille si také získal statut českého filmu a nic na tom nemění skutečnost, že Pinkava se již několik let zdržuje výhradně v USA.
Národní barvy v neposlední řadě hájí také Ďáblova dílna, která v kategorii nejlepší zahraniční film zastupuje Rakousko. Český nárok na film nevzniká jenom díky tomu, že s Rakouskem máme společné hranice, ale především proto, že knižní předlohu vytvořil původem český spisovatel Adolf Burger. Ďáblova dílna se po zveřejnění oscarových nominací u nás těší velkému zájmu. Loni ovšem našimi kiny prošla naprosto bez povšimnutí.
Po letošních zkušenostech se zdá, že pro českou kinematografii je mnohem efektivnější podílet se na zahraničních filmech, které ve skutečnosti vůbec české nejsou. Ať už letošní Oscaři dopadnou jakkoliv, věčnou slávu českému (ani žádnému jinému) filmu nezaručí.
Před lety stejnou hrdost vzbuzovaly zprávy o oscarové účasti Miloše Formana. Zatímco dříve zde jeho filmy triumfovaly, Goyovy přízraky nejenže do nominací vůbec nepronikly, ale film se v USA promítal pouze v padesáti kinech jako „artová“ záležitost. Ve výsledku tak na Goyovy přízraky přišlo více lidí v Česku než v Americe, která Formanovi ještě před pár lety tleskala ve stoje.
Glen Hansard a Markéta Irglová - Falling Slowly
