Julius Ševčík natočil
(audio)vizuální podívanou, z níž přechází zrak a rozum zůstává stát nad
obsahem. Normal je nakonec věrný svému názvu, i když autor očividně neměl v plánu
natočit „jen“ průměrný film.
Normal rozvíjí styl, který Ševčík nastolil již ve svém debutu Restart. Oba snímky však spojují nejen zběsilé obrazové orgie, ale také slabý děj, který se v záplavě barev a vizuálních efektů ztrácí. Autor chce očividně vytvářet filmy, které v každém záběru vypadají „cool“, což se mu daří. Opravdu funkční audiovizuální dílo by však mělo být kompromisem mezi obrazem a slovy, což bohužel Normal není.
Ševčíka lze chválit za originální autorský styl, který jej odlišuje nejen od domácí mainstreamové tvorby, stejně jako odsuzovat za obrazový manýrismus, v jehož okouzlení zapomíná na vyprávění děje. Nejvíce ze všeho však režisér vzbuzuje podezření, že své filmy natáčí jen kvůli tomu, aby z nich následně mohl sestříhat poutavé trailery. V tomto směru v domácích podmínkách opravdu nemá konkurenci.
Námět o masovém vrahovi, který ve 30. letech minulého století páchal svá zvěrstva, přitom hrátkám s obrazem slušel mnohem více než nevýrazný příběh o aprílovém žertíku s tragickými následky. Normal však celý svůj obsah podřizuje estetické posedlosti a veškerý svůj potenciál vyčerpá během několika prvních minut. Po efektně nasnímaném úvodu přichází doslova mechanické předkládání fakt a zatímco vizuální stránka hýří originalitou, strojené dialogy jsou pronášeny bez jakékoliv nápaditosti.
Vrah Petr Kurten i jeho obhájce Justus mají pevně dané své role, které neumožňují žádný zvrat, co by do příběhu vnesl tolik potřebné napětí. V nečekanou chvíli se na plátně zjevuje Kurtenova žena. Ta však do filmu namísto skutečného konfliktu vnáší spíše chaos. Chvíli je přesvědčena o nevinně svého muže, ačkoliv v příhodnou chvíli své stanovisko převrací. Co tady ta ženská s tváří Dagmar Havlové vlastně pohledává? Vypadá krásně, čímž si v imaginárním světě Julia Ševčíka bezesporu zaslouží své místo.
S toporným scénářem se nejlépe dokáže vypořádat Milan Kňažko, jehož Kurten je dokonalou kombinací Hannibala Lectera a Jokera. Své fráze pronáší s chladným úsměvem a navzdory své roli může vzbuzovat sympatie. Diváci jej konce konců ani nemají důvod nenávidět, protože film navzdory své pověsti jeho brutální činy decentně maskuje. Ve chvíli, kdy si Kňažko v rohu své cely líže rány dokonce vzbuzuje větší lítost než doslova otevřeně vyobrazení umučení pejsci.
Podstatně hůře se se svou rolí vypořádal Pavel Gajdoš. Jeho nejistý projev lze zprvu přisuzovat postavě trpící mladickou nerozvážností. Po několika větách se strojeně odříkanou intonací je však zřejmé, že problém bude jinde. Nicméně po grafické stránce je Gajdoš stejně jako Havlová i Kňažko dokonalý.
Pokud do třetice Ševčík dostane do rukou pořádný scénář, opravdu může vytvořit po všech stránkách funkční a nezapomenutelný film. Jeho tvorba však dosud působí dojmem, že nejprve najal architekta a kameramana, a teprve poté scenáristu. Přitom v Normalu najedenkrát dokazuje, že dokáže vytvořit scény, o nichž si může řada domácích filmařů nechat jen zdát. K tomu nejlepšímu patří pasáž, kdy se Justus vydává do bizarního erotického podniku. V tu chvíli se ovšem divák nechá unášet dekadentní atmosférou a nějaký Kurten ve vězení je mu naprosto ukradený. Přitom o něj by tady mělo jít vždy v první řadě.
Název snímku podle autora odkazuje na křehkou hranicí mezi šílenstvím a normálností. Ve filmu je bohužel navzdory očekáváním mnohem více toho druhého. V případě Kurtena je zjištění normálnosti cestou ke smrti, u Ševčíka značí nechtěnou průměrnost.
