Existují filmy, které raději nikdy neměly spatřit světlo světa. Máj patří mezi ně.
Máj znamená pro film totéž, co komiks pro literaturu. Ale spíše než Batmana připomíná fotoromán z časopisu Bravo Girl – prostoduché obrázky, které se tváří jakoby chtěly něco sdělit. V tomto směru se Máj příliš neliší od Jakubiskovy Bathory. Oba filmy spojuje nejen osobnost kameramana F. A. Brabce, ale především skutečnost, že jsou zajímavé pouze do té doby, než se na ně člověk opravdu vypraví do kina.
Snahu o zfilmování básně, která ve své podstatě nemá žádný příběh, lze považovat za odvážný počin stejně jako za nehoráznou troufalost, která musí skončit fiaskem. Každý absolvent základní školy totiž tuší jaký je rozdíl mezi Kyticí a Májem. Jedna kniha se dá celkem jednoduše převyprávět, druhá nikoliv. Autor se o tom ovšem musel přesvědčit na vlastní kůži a vytvořit tak svůj pestrobarevný paskvil.
Hlavní změna oproti předloze spočívá v chronologickém seřazení obsahu. Zatímco v knize Jarmila spáchá sebevraždu na samotném počátku, ve filmu je tomu přesně naopak. Tímto veškerá originalita končí. Máj se nedostatky v obsahu snaží překrýt poutavými obrazy, které prvních pět minut diváky mohou ohromit, ale v závěru budou pravděpodobně všechny ty umrlčí vršky, pokřivené stromy a vlající textilie nejrůznějšího druhu zákonitě nenávidět.
Brabec zcela rezignuje na filmové vyprávění a každý obraz se snaží alespoň komponovat do malebného „pohlednicového výjevu“. Pokud vyjdou postavy do exteriéru, v pozadí se za každou cenu musí tyčit kříže, točit větrný mlýn nebo alespoň něco poletovat. Kamera zde ani chvíli nepostojí na místě a pokud zrovna nepoletuje nad krajinou, musí v každém záběru alespoň nějakým způsobem popojíždět.
Těžko říct, zda-li jsou kostrbatější scény, kdy zazní původní verše, nebo postavy promlouvají novými neuvěřitelně kostrbatými dialogy, které svou nepřirozeností ještě v mnohém předčí samotnou předlohu. Chvíle, kdy Jan Tříska pateticky recituje verše z Máje patří k těm nejděsivějším a trumfnou je snad jen záběry, kdy tento herec s rádoby dramatickým pohledem (respektive křečovitě sevřenými rty) neustále hledí do širé dáli.
Na jakékoliv herectví zde není prostor, důležité je, že to všechno „hezky“ vypadá. Sandře Lehnertové k obsazení pravděpodobně stačily jen fotogenické bradavky, kterých si zajisté návštěvníci školních projekcí dosyta užijí. Ačkoliv její Jarmila ve filmu pronese sotva pár slov, nejrůznější části jejího těla zde tvoří jeden z nejčastějších motivů. Nešťastným je také obsazení Matěje Stropnického do role Viléma. Ten dokazuje, že není ani tak strašný lesů pán jako strašný herec. Jeho vždy hladce oholeného loupežníka by se nezalekla ani zbloudilá stařenka při sběru hub.
Scéna, kdy Vilém zavraždí svého otce, patří k nezapomenutelným výjevům, které ve své snaze o efektní obraz poněkud zapomínají na logiku. Krev zde z obětí prýští takovou silou, že dokáže potřísnit několik metrů vzdálená vlající prostěradla, přitom v detailním záběru na krku otce není ani stopa po jakémkoliv zranění. Rádoby děsivé pasáže, v nichž se vyskytují umrlci či jakési podivné přízraky jsou pak přesvědčivé asi jako sto let stará pouťová atrakce.
Ve výsledku tak Máj střídá obrazy malebné krajiny, poletujících mraků, větrného mlýna, kostela, zříceniny, obnažené Jarmily a Viléma prohánějícího se na koni. Ty navíc podkresluje dvěma do zblbnutí se opakujícími hudebními motivy, které při vší úctě ke kapele Support Lesbiens vyznívají stejně lacině jako celý zbytek filmu. Snad se pro příště F.A.Brabec nerozhodne na plátno převést třeba českou hymnu, hezkých slov je tam také spousta.
