Agent bez budoucnosti

Bourne, James Bourne…během pěti let stačil ztratit minulost, vytvořit o sobě mýtus a nyní se vrací v nic neříkajícím pokračování „Bourneovo ultimátum“, kde agent Bourne (s tváří Matta Damona) běží, běží a zase běží, aby poté zjistil, že před sebou samým neuteče a v závěru odpověděl na záludnou otázku, zda-li hrdina amerického filmu po pádu na vodní hladinu z desátého patra umírá či ne.

Série o agentu Bourneovi u nás příliš neprorazila, což je mimo jiné způsobeno distribučním názvem popírajícím návaznost jednotlivých filmů. Když byl první díl (Bourne identity) uveden do kin pod názvem Agent bez minulosti a druhé pokračování (Bourne supremacy) už nazváno překvapivě Bournovým mýtem, sotva někdo pochopil, že se jedná o téhož agenta. Z nepochopitelného důvodu je pak ve třetím pokračování ultimátum označeno jako Bourneovo, zatímco mýtus byl ještě Bournův…

Jason Bourne bývá často označován za nástupce Jamese Bonda. Ne, že by Bond nějakého nástupce potřeboval, zejména potom, co s Danielem Craigem chytil druhý dech. Bourne Bonda nahradit nemůže a to přinejmenším ze dvou důvodů – Paul Greengrass nerespektuje filmové vyprávění a Mattu Damonovi se může o charismatu představitelů agenta 007 jen zdát.

Bourneovo ultimátum se od současných akčních filmů značně odlišuje, což ovšem nemusí pro film vyznít vždy pozitivně. Úvodní scéna je pro Bourneovo ultimátum příznačná – hlavní hrdina běží o život, obraz je neskutečně rozhoupaný, laděný do chladných modrých tónů, podkreslený patřičně dunící hudbou a celé to trvá déle než je zdrávo. Nemilým zjištěním pak je, že přesně takhle vypadá film až do konce a působí asi tak, jako když závěrečnou honičku akčního filmu (běžně dosahující maximálně deseti minut) roztáhnete na dvě hodiny.

Bourneovo ultimátum tak s postupujícím časem nestřídá tempo a v příběhu není vytvořen prostor, kdy by mohl vrcholit. Postup, kdy se nejvýraznější akce soustřeďuje na konec třetí čtvrtiny vyprávění má své opodstatnění a není žádným Hollywoodským patentem. Věděli o něm už antičtí dramatici, jenom ten Greengrass to nechce pochopit.

Pokud vám bylo podezřelé, že Bond vyjde ze všech svých dobrodružství příliš snadno, Bourne se nachází v mnohem tíživější situaci. Takřka nepřetržitě před někým zdrhá, občas se popere a přes všechnu tu akci nemá čas ani pronést pár vět. A ačkoliv má Damon skvělou kondičku, po třetí dokazuje, že na roli tajného agenta se jednoduše nehodí. Stejnou nevýrazností trpí i jeho „pomocnice“ Nancy, která pravděpodobně bortí mýtus „bond girl“ a dokazuje, že holka po boku tajného agenta nemusí projít ani oblastním kolem soutěže krásy.

Paul Greengrass loni zazářil s pseudodokumentárním Letem 93 popisujícím osudy pasažérů letadla uneseného11. září 2001 teroristy. Zatímco tehdy jeho hrdinové proti své vůli zachránili (a především dojali) celou Ameriku, nyní jde „jen“ o život jednoho agenta. Greengrass však používá stejné filmové postupy. Když roztřesený obraz výstižně evokoval zoufalou náladu v uneseném letadle, měl zde své opodstatnění. Pokud se však stejným postupem vykresluje útěk Bornea před (ne)spravedlností, stává se film pro diváka časem nesnesitelným. Greengrass i zde staví spíše na atmosféře než samotném ději, bohužel však v žánru, kde by tomu mělo být naopak. Ať už tedy Bourne pobíhá po Moskvě, Londýně, Maroku či USA, pořád se jedná o totéž.

Sledovat kontrast působící z netradičního režijního pojetí banální zápletky může být z počátku zajímavé, po půl hodině nezajímavé a po dvou hodinách bez jakéhokoliv vývoje už zcela vysilující. K akčním scénám není možné mít jakékoliv výhrady. Kdyby však netvořily 90% filmu, bylo by jejich vyznění určitě působivější.

Bourneův mýtus je slibně rozehrán, v zápětí však vrství jedno klišé za druhým a efektivní vizuální stránka těžko skrývá nedostatky ve scénáři. Agenti jsou během několika málo vteřin schopni rozluštit šifry, na které by byl krátký i mistr Leonardo, v zápětí však nechají bez dohledu kancelář s přísně tajnými dokumenty, které je poté možno poslat jako „tajný dokument“ na CIA cizím faxem. Vše je navíc kontrolováno ze supertajné místnosti, kam lidské oko nemá šanci nikdy dohlédnout, snad jen pokud zrovna nestojíte s dalekohledem v protější budově.

Pokud se vám Bourneův mýtus zdál na Hollywoodský film příliš roztřepaný (tzn. umělecký), z omylu vás zajisté vyvede závěrečná scéna, která je snad největším zlem, které mohlo konec Bournea potkat. Agenta bez minulosti tak nakonec postihnul těžký osud agenta bez (důstojné filmové) budoucnosti.