Pokud by měl v české
kinematografii nastat zásadní obrat k lepšímu, musí nejprve najít své dno,
od něhož by se mohla odrazit. V Crash Road se tak konečně stalo. Agáta
Hanychová se vydává na „dobrodružnou“ cestu, kde utíká před zlými lidmi, sebou samotnou
a hlavně osudem, který ji prostě nemá rád. Při tom podává výkon, za který ji
doma rozhodně nepochválí. K nejlepším okamžikům Crash Road patří právě ty
chvíle, ve kterých se nic neděje a hlavně nemluví…
"Někdy je potřeba si trochu vylepšit svět, abych se z toho všeho neposr..." Agáta Hanychová, Crash Road
Od plakátu s nápisem Crash Road, doplněným podtitulem „Hate the fate“ a ošklivou kreslenou postavičkou by asi málokdo očekával, že patří k českému filmu. Kryštof Hanzlík nám zde ukazuje, že pravděpodobně umí anglicky…a to je asi tak vše. Pokud někdy plánoval uvedení svého filmu za hranicemi České republiky, chtěl nám očividně způsobit mezinárodní ostudu.
Crash Road by mělo být osudovým dramatem. Ne, že by to z něj nějak vyznívalo, ale o to víc se zde o osudu mluví, a to v těch nejnemožnějších slovních spojeních, která by člověk nikdy nevypustil z úst. Samotné slovo osud zde zazní tolikrát, že to nemá v dějinách kinematografie obdoby. Hanychová zde trousí jednu pseudofilozofickou slovní perlu za druhou v takové míře, že by to vydalo na celý náhrdelník. Tyto únavné bláboly se do nekonečna opakují a často si i protiřečí. Hrdinka však dokáže se stejným zaujetím diskutovat i o mužských přirozeních, což je zde druhé nejoblíbenější téma hned po osudu.
Film ubíjí především jeho snaha vytřískat z každé situace nějaké to životní moudro, nejlépe pochopitelně o osudu. I ta nejbanálnější skutečnost zde tak získává „hlubší“ význam. Proto se například hlavní postava dovídá od zbloudilého templářského rytíře (!), že její jméno Veronika znamená „Kristova tvář“. Pochopitelně to zde nemá žádný význam, ale zní to chytře.
Už samotný důvod k útěku hlavní hrdinky je poněkud scestný. Veronika je obviněna z vraždy svého nevlastního otce a prchá před policií, ačkoliv je nevinná. Cíl cesty tak získává vyšší smysl – hledání dobrých lidí, kteří v Praze nejsou. Nepočítá se mezi ně ani permanentně v lihu naložená matka. Tu Veronika klidně nechá na pospas agresivnímu pasákovi, jemuž sama utekla. Pokud někdo obsadí do svého filmu Radka Kuchaře, na kterého snad musí castingová agentura poskytovat 90% slevu, říká si o opravdový průšvih. A stalo se.
Veronika se tedy vydává hledat svůj osud jen s kouzelnou brašnou přes rameno, do které se vejde přibližně deset vyzývavých převleků a pochopitelně „povinná“ Mattonka. Během své výpravy s nejasným cílem příliš mluví, nebezpečně moc přemýšlí a potkává postavy, které sem snad zabloudily z jiné dimenze. K nejvydařenějším patří zjevení Panny Marie, bezdomovkyně odhalující v gaunerovi jeho homosexuální sklony, hospodské lesby (které rozčílí, když je někdo lesbami nazve), hejno prostitutek (ty vypadají přesně tak, jak si prostitutky představuje někdo, kdo je nikdy neviděl), opilá nevěsta, aktivisti střežící vlastními těly strom, univerzální dealer (nabízející krémy, rukavice i pojištění) nebo večerní číšník (který si s tímto povoláním záhadným způsobem přišel k luxusnímu autu a rezidenci). Většina těchto postav se v Crash Road objevuje bez jakéhokoliv smyslu a spojují je dvě věci – otřesné postsynchrony a touha po sexu.
Agáta Hanychová není herečka, což dokazuje už v úvodních titulcích, kdy nesnesitelně namlouvá svůj monolog (pochopitelně o osudu). Hůře to snad už dokáže jenom Petra Němcová v reklamě na počítač, který je konečně osobní. Hanychové k obsazení stačilo to, že dobře vypadá. Ve filmu je to ale naopak její největší handicap, protože se s ní tím pádem chce každý vyspat. V Crash Road v podstatě o nic nejde. Jediným, koho nechává její rozkrok chladným, je snad její vlastní matka, babička a lesní poustevník. Ve výsledku je tak největší křivdou jejího osudu právě její atraktivní vizáž. Kdyby se o svůj vzhled tolik nestarala, mohla by být mnohem šťastnější a celou tu nesmyslnou cestu, na jejímž konci není o nic chytřejší než na začátku, si klidně odpustit.
Veroničino putování je rozděleno do devíti kapitol označených rádoby filozofickým názvem, jehož význam zná snad jen samotný autor scénáře. V okamžicích, kdy se obraz zastaví a odbarví, na diváky vždy čeká nějaké to nesnesitelné moudro (např. kapitola devátá – O osudu, který lítá). Významem tohoto nesmyslného přerušování děje je pouze způsob, jak hrdinku „nenápadně“ přemístit do jiného prostoru, aniž by bylo vysvětleno, jak se tam vlastně ocitla. V závěrečné desáté kapitole se divákovi konečně dostane odpovědi na nesmyslnou otázku, která ve filmu zazní snad desetkrát – „Co nejhoršího se ti v životě stalo?“. Řešením překvapivě není účast na vzniku Crash Road, ale vzpomínka z dětství, která je bohužel tak zmateně natočená a navíc přes obraz běží závěrečné titulky, takže smysl „příběhu“ zůstává utajen.
Kryštof Hanzlík se věnuje tvorbě pro děti a mládež, jimž je pravděpodobně věnovaný i Crash Road. Neprávem se asi domnívá, že tato skupina má na kvalitu filmu mnohem menší nároky, než dospělí diváci. Opak je pravdou. Teenageři dokáží být v hodnocení filmu dosti nemilosrdní a řeči o osudu jim polezou po deseti minutách krkem. Ve snaze o „cool“ pojetí se navíc z Crah Road vytrácí i výchovný efekt, který byl původně plánován. To by ve filmu pro děti ovšem nesměly zaznít hlášky typu „To sis snad ty p… myslela, že něco dostaneš zadarmo?“ nebo stylový rodinný rozhovor – dcera: „Mami, ty jseš kráva!“, matka: „Ty jseš taky kráva, ty vole!“.
Jedním z mála fanoušků, které si Crash Road může získat, je Michal Krajňák, jehož Poslední plavky tak získaly v boji o plyšového lva silného konkurenta.
Ačkoliv se film snaží v divácích vzbudit lítost, podaří se mu to jen jednou. A to hned v úvodním titulku, kdy se objevuje informace, že tento výtvor, který dává pojmu špatný film nový rozměr, vznikl díky příspěvku Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie (podpora činila 2 500 000Kč). Pokud se má rozvoj české kinematografie ubírat tímto směrem, tak by snad bylo pro kulturu přínosnější celý fond zrušit. Crash Road je přesně tím filmem, který by měl za svůj výsledek statní podporu vracet i s úroky. Členové rady Státního fondu by měli film povinně zhlédnout, aby pro příště pochopili, že dříve než někomu přiklepnou dotaci, měli by si scénář opravdu přečíst.
