4 měsíce, 3 týdny, 2 dny a 1 potrat

Těchto bezmála pět měsíců může být pro dítě, jehož život se vlastně ani nezačal odpočítávat, poměrně dlouhou dobou. Interrupce je i dnes citlivým tématem a pokud je film se symbolickým časovým údajem v názvu (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) zasazen do Rumunska osmdesátých let, dosahuje zde doslova existencionálního rozměru. Vítězný snímek festivalu v Cannes nabízí zážitek možná intenzivnější, než by si divák nakonec přál, a ať už skončí jakkoliv, je zřejmé, že varianta šťastného konce zde neexistuje.

Film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny se dotýká tak závažného problému, jakým potrat sám o sobě je, že je těžké jakkoliv ho hodnotit. V první řadě totiž vždy bude vnímán námět a teprve pak si divák podvědomě uvědomuje filmové zpracování, které je tak nenápadné, že si jej ani neuvědomuje. Nebýt však maximálně funkční, film by neměl zdaleka takový účinek.

Hlavním motivem filmu překvapivě není samotný potrat, ale spíše vztah dvou kamarádek, které tato událost spojí a dožene do patové situace, kde nejde zdaleka jen o život nenarozeného plodu. Ačkoliv těhotná je Gabriela, je to Otilie, která situaci daleko více prožívá a nakonec je do ni „namočená“ více, než předpokládala. Naproti tomu Gabriela představuje pasivní postoj, je se svým stavem smířená, naprosto odevzdaně podléhá událostem a nese břímě za svoji nezodpovědnost.

Nečekaně do vývoje pak zasáhne „vykonavatel úkonu“, který není jen plochou postavou, co by sebrala peníze a bez mrknutí oka interrupci provedla. Naopak si je vědom, že se dívky dostaly do stavu, kdy on sám si může klást podmínky a náležitě toho využít. A ačkoliv vědomě zneužije své role, je to právě on, kdo na druhou stranu vystupuje jako zachránce a když dosáhne svého, nasazuje opět profesionální neosobní výraz.

Scéna z hotelu, kde k zákroku dojde, tvoří podstatnou část filmu. Symbolicky tak vyjadřuje jakési vězení, odkud není přes střeženou recepci úniku. Další výraznější pasáží je už jen obraz z oslavy narozenin Otiliina přítele, kde rumunská inteligence v miniaturním panelákovém bytě diskutuje o na zdejší poměry poněkud rozmarných věcech. Vše je vnímáno z pohledu Otilie, která je momentálně myšlenkami u své kamarádky v ohrožení života, čemuž odpovídá i ztvárnění. Během několikaminutové diskuze sledujeme z jediného pohledu Otilii svým výrazem absolutně nereagující na řeči postav, které dokonce vůbec nejsou v obraze vidět. V pokryteckém prostředí nakonec dochází k názoru, že nechtěné těhotenství je tou jedinou perspektivou, co jí stávající přítel může nabídnout.

Herci jsou snímání většinou v širokém záběru z jediného místa a střih se mimo přechody v jednotlivá prostředí používá jen výjimečně. Čistě technicky by se dalo říct, že kamera je umístěna na jediné pozici v místnosti, kde je pro ni místo. Postupně se však ukazuje, že tento způsob snímání není samoúčelný a vytváří jakýsi „odosobněný“ styl dotvářející atmosféru, co uvázla v jediném časovém bodě. V kontrastu s ním jsou pak chvíle, kdy se Otilie snaží ve spěchu stihnout více, než by se během několika málo hodin, kdy se celý děj odehrává, stihnout dalo. Tehdy jí je roztřepaná kamera doslova v patách.

Dnes je možné provést potrat téměř na počkání. V socialistickém Rumunsku byla situace poněkud komplikovanější a pokud bylo těhotenství v tak pokročilém stádiu, rovnalo se jeho přerušení vraždě a k ní adekvátnímu trestu. K dosažení dobové atmosféry zde není zapotřebí lacině podbízivé výpravy jako tomu bylo v případě maďarské Taxidermie či Hřebejkova Pupenda. Přesto je zde podvědomě cítit tíživá atmosféra státní moci, která má všechny pod neustálou kontrolou. Pronajmout si pokoj v hotelu je tak zde obtížnější, než sehnat ilegálně značkové cigarety. Vše je navíc působivě umocněno mrazivou náladou opožděného nástupu jara.

Tvůrci se nesnaží o vyprávění příběhu a rezignují na veškeré postupy, jimiž film běžně děj vyjadřuje. Zde žádný příběh v podstatě není, zůstává jen snaha o zpodobnění vypjaté situace a to bez jakékoliv vazby na příčiny z minulosti či budoucí důsledky. Sledujeme tak nezaujatě dívku v pátém měsíci těhotenství (pochopitelně neplánovaného), bez jakékoliv zmínky jak k tomuto stavu dospěla. Divák tak nemá šanci domýšlet, kdo má za těhotenství zodpovědnost a mohl by ji případně pomoci. Na zázraky zde není prostor ani čas.

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny končí bez jakýchkoliv příkras v okamžiku, kdy by každé další slovo či záběr byly zbytečnými, ačkoliv se během filmu objevuje několik motivů, které by byly běžně využity (zapomenutý občanský průkaz na recepci). Těchto možností se ovšem „432“ vědomě vzdává. Tohle totiž není film, tohle je zhmotněný pocit, co z plátna přechází divákovi hluboko pod kůži a zůstává zde možná déle, než je uvedeno v jeho názvu. A ačkoliv se vůbec nesnaží moralizovat, působí jako vysoce efektivní forma antikoncepce.