V České republice byl nastartován nový vývoj konce parlamentní demokracie. Nastává přechodné období, které může trvat maximálně několik málo let a následně budeme svědky prezidentského systému východního střihu. Nežít to, byla by to hezká ukázka logického vyústění řady řetězících se chyb na jedné straně a slabosti demokraticky zvolených politických stran na straně druhé.
Letmé zamyšlení, samozřejmě ve zkratce a s jistou deformací. Otázkou je, zda Listopad byl spontánní, katalyzovaný, či obojí. Patrně obojí. Jistě existoval scénář, který se na krátkou dobu vymkl z kloubů, ale následně do nich opět hladce zapadl.
Vychované kádry v Prognostickém ústavu porazili Pravdoláskaře. Technokraté porazili idealisty. Následná technokracie charakteristická opoziční smlouvou nutně vedla k propojení politiky a byznysu. Úzké napojení zájmových skupin na státní penězovody k všudypřítomné korupci. Pověstná blbá nálada přerostla ve frustraci a boj o frustrovaného voliče vedl k tažení proti korupci, které zákonitě vedlo k posílení extremismu a oslabení demokracie, skrz existenci stran typu VV. Oslabení demokracie a instalace z frustrace zvoleného prezidenta dokonalo dílo. Ochromené a rozhádané strany na pravici i na levici plní současně roli Zemanových užitečných idiotů. Vláda „odborníků“ (jen Bůhví na co) bude u minimálně poloviny občanů sklízet úspěch a v následných volbách zvítězí komunisté, strana přátel prezidenta a fierlingrovské Haškovo křídlo v ČSSD. V případě ústavní většiny už stačí demontovat zbytky demokratických mechanismů a pod záminkou posílení hospodářství povolit ruský patronát.
Nemyslel jsem si, že budu na prezidentství Václava Klause zvlášť po nevydařené amnestii vzpomínat, nemyslel jsem si, že budu Kalousko-Nečasovu vládu obhajovat. To, co se blíží je však mnohem horší než to, co tu doposud bylo.
Příliš laciná analogie mezi neúctou opilého prezidenta k symbolům země a následně k parlamentní demokracii by byla ještě dobrým vysvětlením. Bohužel, vrávoravý krok zde zastírá pragmatickou mysl šachisty který je o devět tahů dál. Roztříštěná, rozhádaná a ochromená politická reprezentace není naprosto žádným protivníkem a čas tu hraje s Hradem.
Je zbytečné se ptát, zda zásah na úřadu vlády byl či nebyl načasován jako šrapnel, ve výsledku je to jedno. Jakkoli je politické šmelení chucpe, první kdo byl měl být dle této logiky vazebně stíhán by byl sám prezident se svým věrným souputníkem, neboť oni dva stáli kdysi u zrodu největšího korupčního počinu v politice – výměny opoziční role za účast na vlivu při řízení státu.
Historie se nebezpečně opakuje. Podíl frustrovaných lidí vzrůstá. Demontáž demokratického systému bývá v takové situaci velmi jednoduchá. Její opětovné nastolení ovšem mnohem obtížnější. To bychom si měli uvědomit při příštích volbách. Jedině my, voliči, to totiž máme v rukou. Na politiky se nelze spolehnout nikdy a v ničem.
