Odpadkový král Martin Bursík

Blahoslavená vláda jejíž ministři nedělají nic, a proto má úspěch. Tak nějak bychom mohli parafrázovat, co už je dlouho vyřčené a známé. Ne toliko našim politikům. Ve snaze neztratit svou zelenou tvář vystoupil pan Bursík s kolosálním nápadem igelitkovného.

A ono igelitkovné, ač dost pitomé, by snad šlo ještě pochopit. Nedílným atributem karikatury Čecha nejsou jen ponožky v sandálech a tílko, eventuálně odshora dolů rozepnutá košile (aby bylo vidět léta pivem pěstěné umaštěné břicho) ale též a hlavně igelitka. Nemám nic proti tomu, aby se za ni platilo v obchodech, ono se beztak už dávno platí. Snad by pan Bursík mohl chodit více mez lid, aby neměl pokřivený pohled na svět.

Otázkou zůstává, jak tento nápad pana Bursíka obstojí v prostředí české vynalézavosti. Budou obchodníci na letácích zavádět akce "Sleva na naše igelitky", či tak podobně? Nebo pan Bursík hodlá rovnou zákonem upravit minimální cenu igelitky? Není ovšem igelitka jako igelitka. Mám doma pár fajnových z Ománu a to je panečku materiál. Točím ji už hezkých pár týdnů a je jako nová. Holt kdo má ropu, má pořádnou igelitku. A za kolik budou mikrokreténové pytlíky na rohlíky, co se prorvou jakmile do nich vložíte pár kousků pečiva, pane Bursíku?

Dobrá, mám taky doma plátěnou tašku, jednoduše ji strčím do kapsy a jde se na nákup. Stejně ty všemožné pytlíky nemám rád a v obchodech je odmítám. Raději malý nákup zasouvám po kapsách a nesu v ruce. Já se totiž snažím třídít odpad. A dělá to tak mnoho lidí. Oni ne všichni pane Bursíku jsou bezohlední bordeláři, které je nutné trestat zvýšením platby za popelnice.

To je druhý nápad z pera pana Bursíka, zřejmě aby se svým ovečkám připomněl poté, co prohrál bitvu o Temelín. Rozšiřovat se bude, ačkoli nikdo nic neví, či nepoví. Politik je byznysman jež obchoduje s pocity. Voličům je zapotřebí zahrát na lacinou strunu. Hodně o tom ví kytarový virtuos pan Paroubek. Ale zpět k popelnicím.

Pan Bursík blahosklonně sníží fixní částku za vývoz popelnice, ale zohlední množství odpadu v ní. Vynikající nápad ze zelené dílny by měl donutit občany třídit odpad. Představuji si ty chlápky v oranžových overalech, jak v ruce mincíř (standardizovaný ovšem), váží moji popelnici, a zapisují nejlépe do notebooku hodnotu. Když za to mám platit, bude to transparentní a ne že mi budou nějaké to kilo přidávat. Každé vývozní ráno si na to počkám. A to mi převáží pokaždé prázdnou popelnici a odečtou od celkové hmotnosti, pořádek dělá přátelé.

Jak to pane Bursíku bude u bytových domů, kde nejsou jednotlivé popelnice, ale kontejnery a lidé tam směsný odpad ukládájí společně? Budou si muset zajistit odpadkovou komisi, jejíž členové budou ve dne v noci bdít nad kontejnery? Nebudou se sousedé mezi sebou hádat, který vyhodil více? Bůh suď.

Pane Bursíku, já třídím a proto vím, že začíná být problém, kam s ním. Nerudovská otázka. Kontejnery na tříděný odpad jsou často plné, firmy je vyvážejí méně, není totiž o něj zájem. Mohu Vám na ministerstvo přinést pár tašek, až bude všude plno? Máte velkou kancelář?

Ještě poznámka, ve středu 25. 2. běžel na ČT2 velmi zajímavý dokument o historii úředníků. Byl velmi poučný. Za dob C a K monarchie pracovalo na jednotlivých ministerstvech od ministra až po vrátného pouze několik desítek osob. Tehdejší úředník byl výkonný a tehdejší úřady považovaly za užitečné plést se do života obyčejných lidí jen tak, jak to bude nezbytně nutné. Člověk prý mohl žít celý život, aniž by se státním aparátem přišel do styku. Jak moudří lidé to tenkrát byli, pane Bursíku, viďte?

P.S.: Pane Bursíku, víte kolik plenek spotřebuje kojenec? Budou rodiče malých dětí zákonem diskriminováni za to, že vychovávají budoucí občany státu?