Na Nový rok jsem si před novoročním projevem pana prezidenta Václava Klause uvařil kávu. Dobrou, černou a tradiční, novoroční kávu. Zaposlouchal jsem se do jeho slov. Kritických, trefných. Jako odrážka v kritickém seznamu byla každá jeho kartička s projevem, každý příslušný odstavec. Chtěl jsem i zatleskat, když začal pan prezident mluvit o návratu ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům a také povinnostem. Popřát občanům úspěšný rok a tady měl projev skončit. Neskončil.
Pokračoval poslední odrážkou. Zprávou o dílčí amnestii. Během několika málo dnů se v médiích objevily některé případy, jichž se amnestie dotkne. Za těmi případy je stojí pár zločinců a mnoho, mnoho podvedených a okradených lidí, mnoho miliard škod pro státní, tedy naši kasu a ještě více rozčarovaných občanů nad tímto počinem.
Nad počinem oznámeným prezidentem hned po výzvách k národní soudržnosti ve společnosti, solidaritě a spoluodpovědnosti.
Václav Klaus údajně nestudoval žádný konkrétní případ, kterého se amnestie dotkne, šlo mu prý o „makroamnestii“, jež není založena na detailu. Jde o smířlivé gesto u občanů, kteří překročili hranici zákona, ale nepatří mezi recidivisty a jde o to, dát jim druhou šanci. Jde prý o princip smíření a odpuštění, na který bychom neměli rezignovat.
Pan prezident vyzval ve svém projevu občany ke spoluodpovědnosti za ostatní, zároveň ale přiznává, že neprostudoval žádný konkrétní případ, jehož se tato amnestie dotkne. Nevím, asi si spoluodpovědnost prezidenta republiky představuji trochu jinak.
Výzva k národní soudržnosti za situace, kdy mnoho amnestovaných bude omilostněno v kauzách, kde občané podvodným způsobem přišli o majetek, kde stát, tedy my všichni, jsme byli podvedeni a okradeni, je řečeno klausovsky jednoduše „falešná a prázdná“.
Jestliže tu jde též o právo na spravedlivý proces, jenž nemůže z principu být spravedlivý, vleče-li se šest či osm let, bylo by patrně třeba posoudit každý jednotlivý případ a zjistit, zda jde o svévoli byrokracie, nebo záměr obhájců obviněných. Obhajovat amnestii v druhém případě právem na spravedlivý proces je cynické. Mají oběti trestných činů též právo na spravedlnost?
Neumím si představit, že odpouštím soudci, jenž součástí gangu poslal moji firmu do konkursu, aby ji vzápětí rozkradl. Neumím si představit, že odpouštím tvůrcům H-systému, že dopředu konstruovali způsob, jak mě okrást o životní úspory na bydlení a tak dále.
O jakém principu se tu bavíme? Smíření a odpuštění? A co zločin a trest? Není čas strávený ve vězení určený i k tomu, aby potrestaný měl možnost o svých skutcích přemýšlet? Aby oběti zločinů měly pocit, že se i jim dostalo spravedlnosti a šance po výkonu trestu pachateli odpustit? Lze toho dosáhnout i zkratkou? Jak přispěje amnestie k soudržnosti ve společnosti? Je amnestie součástí konzervativních hodnot?
Vracíme se takto ke starým dobrým hodnotám? Ke starým tak něco málo přes šedesát let. Nevím, zda je to následováníhodná tradice, ale tuším, že apel na soudržnost se panu prezidentovi moc nepovedl.
