Tento list píši, kterak poučen po zásluze strážníkem ochotným městským byl jsem. Školení toto vyšlo mě poměrně lacino. Sto korun českých.
Poseděl jsem onehdá s přáteli v příjemném restauračním zařízení, kde si k nám přisedl milý pán, emigrant český, toho času žijící v Hanoveru a jali jsme se klábositi o světaběhu.
Vyprávěl nám tento pán svůj příběh životní, jenž přesně byl tři piva velká a jedno pivo malé, zajímavý.
Neboť na druhý povinností pracovních věda, ukončili jsme milou tuto sedánku a rozloučili se s oním.
Jsa blbec z vesnice s hubou otevřenou, Křižíkovy ulice na Praze Florenci nezna, přešel jsem vozovku, abych zde do metra vstoupil.
Strážník městský opodál stojící si mne povšiml. Po jednostranném představení, skrz doklady moje, ono poučení přišlo.
Že prý účastníkem provozu silničného stal jsem se v ten moment, jež vyhláška prý chodcům zapovídá. Opodál podchodu zbudovaného využíti měl jsem. Jsa oním z vesnice, v končinách těchto poprvýkrát a navigaci družicové nemaje při sobě, netušil jsem o podchodu tomto sto metrův ode mne vzdáleného.
Leč nemaje patřičnou náturu handlíře koňského, slušně jsem za poučení toto sto korun českých zaplatil.
Děkuji tímto strážníku, že nad mými kroky bděl a ochotně i poučení přidal. Mám radost i z věci jiné. Když strážníku čas zbývá na poučení chodcům mnohá, tu v Praze musí již poklidno býti!
