Po kom ty děti jsou?

Podobná otázka mě napadla nedávno. Omývala jsem právě radostně jásajícímu miminku zadnici pod tekoucím proudem vody, když se mezi dveřmi koupelny zjevila prvorozená, jež si do té doby nadprůměrně tiše a klidně vystřihovala u svého stolečku ze Sluníčka vláčky.

  Vystřihování je její oblíbená činnost. Při manipulaci s nůžkami je zhruba stejně zručná jako já, takže vystřihování postrádá nezbytnou preciznost a výsledek obvykle bývá poněkud tristní. Agátu však netrápí, že místo vláčku nastříhá řezanku, baví se hlavně samotným procesem vystřihování, nikoliv pohledem na finální produkt. Náš malý filosof zřejmě usoudil, že cesta je cíl. 

  Agáta pozoruje mou činnost a radí mi, kterak správně očistit kojence od výměšků. Pak mi mezi řečí sdělí, že si nemůže učesat culíky. Soustředěna na manipulaci s dětskou sedinkou nepochopím její sdělení. Upřesní tedy, že má krátké vlásky. Souhlasím s ní, vlásky nemá dlouhé, původně chlapecký sestřih jí teprve dorůstá, aby mohla nosit své oblíbené sponky a gumičky.  

   Když Agi neuspokojí má nedostatečná reakce, sděluje mi naléhavě, že stříhala.  

   „Ano, miláčku,“ bručím chápavě, „stříhala jsi vláčky.“ 

  „Stříhala,“ souhlasí Agáta spokojeně. „Vlásky,“ dodá. 

  „Vláčky,“ opravím ji nepřítomně, ale přesto mi pohled mimoděk sjede k její hlavě. Leknutím málem upustím mimino do výlevky. Agáta skutečně stříhala vlásky. Na několika místech má na hlavě lysiny.  

  „Maminko, ty pláčeš?“ ptá se starostlivě.  

  Lomím nad ní rukama a tážu se, co ji to posedlo.  

  „Chtěla jsem mít vlásky jako maminka,“ odvětí nevinně. Proti této dětské logice nemohu nic namítat. Smetu náhodně poházené pramínky světle hnědých kadeří a chopím se strojku na stříhání vlasů. Sjednotíme s dcerou účes. Vypadáme jako dva uprchlíci z trestnice. Můj muž před námi pro jistotu schová střihací strojek i nůžky. 

  Po kom jenom jsou? Kdybychom jim dali indiánská jména, nazývali bychom je Velkou uřvanou a Malou uřvanou. Anebo by se prostě mohly jmenovat Dvě zrcadla. Vidím se v nich. Ve chvílích, kdy mě vytáčejí do běla, kdy se vzteky zakusuji do nohy od stolu a drásám nehty linoleum, si uvědomuji, že urputný svit v jejich očích je odrazem mého vlastního pohledu.  

  Dohánějí mě k výbuchům nepříčetnosti a vláčejí mě temnými propastmi zoufalství. Tím, jak jsou mi podobné. Tím, jak proti mně používají moje vlastní zbraně. Napodobují dokonce i moje gesta a mimiku. Karin už jako nemluvně uměla sarkasticky povytahovat koutek rtů. A prvorozená Agáta svede takový uražený škleb, že z něj člověku trne až v patách. 

  Děti mi odhalují moje vlastní slabiny. Večer mi Agáta způsobí náběh na srdeční záchvat, když u stříhání nehtů tvrdí, že ji jen samotný dotyk nůžek na neživé rohovině bolí. Vysvětluji jí, že v nehtu nejsou žádná nervová zakončení, tudíž nehet nemůže, prostě nemůže bolet. A už vůbec ne u stříhání. Agáta se hystericky rozpláče a obviní mě z kruté nelidskosti. Nadutě opáčím, že život vyžaduje trochu statečnosti, vrazím jí své koleno mezi lopatky, zkroutím jí ruku za záda a pokračuji v manikúře.  

  Ráno jdu k zubařce. Roztřeseným krokem se potácím do ordinace a hlasem tenčím než průvan pode dveřmi se dožaduji narkózy. Lékařka mne ujišťuje, že zub, jemuž se dnes budeme věnovat, je již zbaven citlivosti, neb je mrtvý a nemá nervy. A mrtvý zub prostě bolet nemůže. Se slzou v oku slevím z požadavku celkové anestézie a hrdinně požádám o lokální umrtvení. Mrtvý nebo živý zub, mě bolí už jen když na zubařském křesle otevřu ústa. Zubařka mi vyhoví. Naštěstí vynechá jakékoliv poznámky o tom, že statečnost je ctností. 

  Často od dětí očekáváme, že budou takové, jací bychom si my sami přáli být. Ale možná bychom měli většinu očekávání přesunout spíše směrem k sobě. A na potomky uplatnit více tolerance. Vždyť pokud nám zrovna hrají na nervy jak na struny citery, je dobré si připomenout, po kom ty děti vlastně jsou? No přece po nás.