Jsem sociální idiot

Jedna moje vlídná kamarádka tomuto stavu říká „roztržitá intelektuálka". Ale já vím své. Jsem mimoň.

V posledních několika týdnech se mi to přihodilo dokonce dvakrát. Kráčela jsem po ulici, v duchu zabraná do řešení záležitostí mezigalaktického významu, jako třeba co mám dětem uvařit k obědu, jestli mám konečně umýt okna nebo návštěvám tvrdit, že v nich máme speciální mléčné sklo, proč se Kingovo TO nedostalo mezi finalisty v anketě o Knihu mého srdce... Děti kolem mě kroužily jak satelity kolem Slunce a to větší mi cosi zaujatě líčilo svým sytým hláskem a menší se vzpouzelo v kočárku a bavilo se tím, že střídavě házelo nakousaný rohlík na zem a pak zase vyžadovalo onen kus ožvýkaného a špinavého pečiva podat ke konzumaci. V tomto rozpoložení jsem přehlédla známou. Dokonce jsem přeslechla, jak na mě volá. Nu, stane se, řekla jsem si, když jsem se dozvěděla, že se dotyčná urazila. Napsala jsem omluvnou esemesku a doufala jsem, že jsem si svůj příděl společenských prohřešků na nějakou dobu vybrala.

Ale život je potvora a nebyla bych to já, abych sama sobě nezpůsobila další trapas. Včera jsem se dozvěděla, že si na mě jiná známá stěžovala, že jsem ji okázale ignorovala, když jsme se potkaly v chrámu konzumu. Údajně jsem na ni pohlédla, když mi málem přejela prvorozenou nákupním vozíkem, a pak jsem stočila zrak stranou a s významným úsměvem odkráčela pryč. Prý nás od sebe dělily pouhé dva metry, takže se nemohu vymlouvat na svou očním lékařem potvrzenou krátkozrakost. Sama nevím, v čem je problém. Asi mi ona nepozdravená osoba prostě splynula s davem. Těžko říct. Podezírám sama sebe, že během rodinného nákupu (ekvivalent čínského mučení a žhavení lebky) bych si nevšimla ani alegorického vozu s barevně oděnými transvestity tančícími sambu. Jsem ráda, že k pokladně dovezu obě dvě děti a alespoň polovinu z obsáhlého seznamu položek, které jsem plánovala zakoupit.

Vyhledávám si na netu firmu, co by mi vyrobila slušivé tričko s nápisem HLASTE SE KE MNĚ PRVNÍ - HLASITĚ KŘIČTE! Snad mě to uchrání dalších selhání.

Kdybyste mě i po tomto sdělení nadále podezírali ze záměrného přehlížení a úmyslného nezdravení, vezměte v potaz všechny ty veselé historky, co o mně kolují. Třeba tu, jak jsem na srazu internetových známých živě rozprávěla s reálnou osobou, jež se do té doby znala pouze coby oblíbený virtuální nick, a posléze jsem popírala, že bych s ní kdy prohodila slovo (připomínalo to trochu scénku jako z Cimrmana: „Já jsem s ní nehovořila!" „Ale vždyť jsi s ní hovořila!" „Ne, nehovořila!"). Prostě se mi vinou rozrušení z komunikace s dospělými inteligentními osobami většina událostí onoho dne okamžitě vykouřila z hlavy (a zůstal mi jen blažený dojem, že jsem se na všechny usmívala a oni zase na mě).

Evidentně mi ta část mozku, díky níž je člověk schopen chovat se příčetně, nefunguje tak, jak by měla. Nevidím, neslyším, zapomínám a míjím ty, co bych ráda potkala. Asi už s tím nic nenadělám, musím jen doufat, že lidé, kterým za to stojím, si dají tu námahu, aby se minout nenechali.

A pro ty, kteří mi má přehlédnutí nedokáží odpustit, mám na závěr krátký vzkaz: Kdybych vám vážně chtěla naznačit, že mi nestojíte ani za pozdrav, udělala bych nějaké zásadní gesto. Třeba bych si spustila kalhoty a ukázala vám dvě bledé polokoule zvrásněné hlubokými krátery. Pokud vám jenom hledím do tváře a moje oči jsou somnambulně zamlžené, znamená to, že nejsem na příjmu. Nezlobte se proto na mě. I sociální idioti mají právo na život.