Příběhy, které nás potkávají – příběhy lidí, kterými mnohý pohrdne – kterými pohrdá i prezident. Čím více jste mezi lidmi, a nasloucháte jim, zajímáte se o ně, tím více příběhů k vám přichází. Pojďme si některé vyprávět.
Přišla na seminář tak, jak jí nařídil úřad práce. Jen se hned začala vymlouvat na děti, o které se nemá kdo starat. Že by další potížistka s lachtaní nemocí, co plní fronty u žádostí o sociální dávky? Další, o kom populisticky často žvatlá hlava státu i kdejaký samolibý politik?
Dívám se na ni. Vůbec se nejedná o nezajímavou ženu. Štíhlá černovláska. A pokud se upraví, upoutá pozornost. Ano, zuby volají po zásahu, protože absence předního řezáku kazí dojem - ale kolik lidí si dnes nemůže dovolit nový zub. Pravá ruka má stopy po nějakém vážném úrazu, jakoby spálenině. Nakonec zůstává - a všímám si, jak dokáže zajímavě přemýšlet a reagovat.
Jmenuje se Jana. Když přijde na citlivější témata, v očích se jí objeví slzy, ala za chvíli je zase v aktivní komunikaci. Na konci prvního dne odchází, a když vidí, že zůstaly dvě bagety od svačiny nevyužité, rychle je strčí do tašky.
Kolik vám zůstane vjemů a přemýšlení po takovém dni, kdy se setkáváte s lidmi, kteří nemají práci. Jak je jednoduché všechny dát do jednoho pytle a být kritický a zaručeně vidět problém a chyby jen v nich samotných.
Druhý den přichází Jana mezi prvními, upravená, nalíčená a s dobrou náladou. „Jak jste vyřešila děti?“ ptám se. „Oni to zvládnou zatím samy“ odpoví. Sama pro sebe si občerstvení nebere, jen vezme za vděk kávu a každou přestávku nevynechá cigaretu. Od svačiny její oči často kontrolují, zda opět zůstanou ty dvě volné bagety. Jak je šťastná, když zůstaly. Sama tu svou také ušetřila a tak odchází domů se třemi.
Další ráno je Jana opět mezi prvními, ale tentokrát je pobledlá a venku nervózně kouří. Oproti předchozímu dni se moc aktivně nezapojuje a dá se odpozorovat, že jí skutečně není dobře. S kolegyní to nevydržíme a bereme si ji stranou. Jana se nechce svěřovat - má strach. Z čeho? Že přijde o děti. Má tři děti. Věk dva, čtyři a šest. Ve svých 37 letech má čerstvě za sebou boj s rakovinou, je bez práce - a muž, se kterým žije, jí jen využívá. Ona se snaží dělat různé brigády a díky tomuto kurzu přijde o důležité peníze, které potřebuje. Ty bagety nosí domů dětem – sama si doma slupne chleba s máslem.
Je v exekuci, do které ji dostal otec třetího dítěte. A ten současný chlap, se kterým žije, jí dá tak leda ránu. Proč to nehlásí na policii, proč nejde na sociálku? Protože by jí sebrali děti. Bojí se, že pokud se rakovina vrátí, děti ztratí mámu. Žije v neustálém strachu. A jestliže přijde den, jako ten dnešní, je to hned vidět na její fyzické i duševní kondici.
Je vyučená a dokonce má i certifikát pracovnice v sociální službě - a jak může, stará se o ty, kteří si pomoci nemohou. Nastoupit do fabriky na směny, to není možné, kvůli dětem. Jinde jí každý hned odmítne. Nakonec dojde i na její ruku. Když jí bylo pět, pro vlastní mámu byla přítěží a zlem života - a tak se jí chtěla zbavit. Jednou jí dokonce hodila do ohně – přežila – s popáleninami na těle. Ve třinácti ji pak znásilňoval vlastní otec. Zůstanete klidní, když toto slyšíte? Jsou všichni dnes na pracáku nemekačenkové? Mám právo odsuzovat a posuzovat podle letmého pohledu a toho, jak se chová společnost?
Úsilí do Jany dané, a hlavně vybudovaná vzájemná důvěra, začala přinášet ovoce už během kurzu - a věřím, že se podařilo otevřít možnosti, o kterých předtím nevěděla. Nyní bude záležet na odvaze samotné paní Jany, ale i na tom, zda bude mít štěstí na lidi, se kterými se nově potká.
Ano, jsou mezi námi lidé, kteří za svůj život dokázali už prožít několik románových a dramatických témat. Bolestivé na tom je to, že to jsou skutečně prožité situace – žádná přihlouplá telenovela.
Že byla blbá, když se zaplétala se špatnými chlapy a nechala si dělat děti?
Přátelé - většina žen, i těch co prožily v dětství peklo a byly třeba i zneužívané, tak touží po citu, opoře muže, prožitcích - a věří v šanci vlastní love story.
Buďme opatrní se soudem – i když se tak nechová sama hlava státu.
