Přijde čerstvý vítr?

Stále nás ovlivňuje smrtelná nemoc, nad kterou můžeme zvítězit jen v případě, že si uvědomíme, jak potřebnou je životní změna a čerstvý vítr do každodenního přístupu k nabídnuté naději. Kolik bude smrtelných případů v roce 2020?

Co to je za nemoc? Polský režisér a scénárista Krzysztof Zanussi to dobře vysvětlil ve svém dramatu Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou. Přesto i život nemusí být smrtelnou nemocí.

Končí rok, máme za sebou vánoce a člověk si musí položit otázku: „Co nás čeká?“ Už nejsem žádný junior a vím, že jsem se naučil radovat a být pozitivní i v dobách, kdy byla nesvoboda a těžko se dalo věřit, že bude líp, nebo ve chvíli, kdy vše není zrovna tak, jak bych si představoval.

Když jsme si připomněli 30 let od velké politické změny, a stejně tak při výročí srpnových událostí roku osmašedesátého, bylo člověku z atmosféry ve společnosti dost smutno.  

Kam jsme se posunuli? Komunisté opět nestoudně ovlivňují společnost a jejich výchova z dob minulých se projevuje v charakterech současných politiků i mnohých vlivných ve společnosti.

Ale ono se vlastně neděje nic nového. Historie opakovaně ukazuje, že skutečné pozitivní změny mohou přijít až po generační výměně. Židé museli bloudit pouští čtyřicet let, než vstoupili do nové země. Jasná a logická strategie.

Je toho mnoho, co česká společnost musí ze sebe setřást a co musí vymřít, být zapomenuto a změněno.  

Když ve vánočním projevu britské královny Alžběty zaznívala nutnost nejen malých kroků poctivých změn, ale také připomenutí betlémského dítěte Ježíše Krista, byl to velmi zvláštní moment.

Británie se rozhodla jít vlastní cestou a královna jim připomíná Krista, jako důležitého partnera pro úspěch.

České vánoce jsou plné materialistického shonu, politiku a vliv obsadili nenažraní mesiášové a vlastně celá EU na tom, až na výjimky, není lépe.

Kde jsme nechali Boha?

V době Sametové revoluce mnoho lidí našlo odvahu zajít do kostelů a zajímat se o víru, protože se už nemuseli bát perzekucí. I mnoho komunistů, kteří najednou tak nadšeně spolupracovali s kapitalistickými firmami, okamžitě poznalo, že se musí alespoň naoko, umět bavit o Bibli a křesťanských myšlenkách. A i tady v tom nebyl Bůh.

Tak kde byl? Kde pořád je?

Snad se na mě pan Jiří Tichota a Spirituál kvintet nebudou zlobit, když ukradnu nádhernou myšlenku z textu písně Čerstvý vítr.  V této písni je krásně vystihnut obraz vztahu českého národa a Boha a to nejen v dobách srpnových, listopadových, ale vlastně asi snad v mnoha milnících našich dějin.

„… a pod lípou Bůh tiše stál…“

Máme takovou mrzutou vlastnost. V euforii dokážeme na náměstích zpívat: „Svou vlídnou lásku dej nám ó Pane náš, ať jsme tvůj zástup, přej nám ó Pane náš…“ , nebo bouřlivě tleskat, když společenská osobnost cituje: „Když Bůh s námi, kdo proti nám.“  A tím jsme vyčerpáni a opět se vracíme do své sebestřednosti.  Dnes se během oslav svobody jedni předhánějí ve velebení Václava Havla, jiní zase Anežky Přemyslovny, papeže Jana Pavla II., apod. – a trika si honí kdejaká politická figurka. No a o vánocích máme Ježíška na dárky a mnozí mluví více o Marii, nežli o narozeném Dítěti.  A možná právě proto jsme tam, kde jsme, protože jsme nechali a necháváme Boha stát mimo.

A ON tam pod tou českou lípou stále stojí a čeká.  Žádné vnucování se. Prostě čeká na pozvání. Od jednotlivců i národa.

Co nás čeká v roce 2020?

To záleží na každém z nás. Koho pozveme do života, komu věříme, kým se chceme nechat vést, komu dáme důvěru.

Známé přísloví říká: „Kdo seje vítr, sklízí bouři!“  Vítr i bouře jsou potřeba, a čerstvý vítr je doslova životadárný.

Tak hodně moudrosti všem nám.

A panu Jiřímu Tichotovi moc děkuji za tu skvělou myšlenku obrazu v textu písně a vůbec za všechny krásné texty, které i s Dušanem Vančurou vytvářeli a tak mnoho let přinášeli radost se Spirituálem kvintet. Bůh vám žehnej!