Máte pozvánku na školení pro úspěšné lídry, manažery, vedoucí? Je ve vás touha být úspěšným, bohatým, ale i neztratit tvář a nezůstat sám se svým egem? Čeká nás jako společnost další krize? Divíte se, kde se líhnou vykukové?
Kdyby na mě v krátkém časovém sledu nepromluvily dva texty, snad bych tuto úvahu ani nepsal, ale protože již mnoho let s týmem zkušených praktiků a kolegů je nám oblast vzdělávání a podpory firem i jednotlivců blízká, tak mi to nedá. A vlastně jsem se za posledních pár měsíců setkal s realitou, která mě osobně ani moc klidným nenechává.
Prvním textem, byl citát Aurelia Augustina, který byl označován za „učitele Západu“. „Bohatství chřtán nenasytnosti nezavírá, ale naopak otevírá. Těm, co stačil hlt, dnes nestačí celá řeka.“
A krátce na to, jsem četl upoutávku na manažerské školení: „Jak donutit nažranou lvici lovit?“
Oba texty dělí nějakých patnáct stovek let – a svět se točí a vše se opakuje – a společnost padá, vstává, padá….. – a pořád dokola. A člověk se stále tváří jako by spolkl všechnu moudrost.
Za svou dosavadní praxi jsem se potkal s mnoha lídry, manažery, osobnostmi – a dříve mě většinou potěšilo, že jsem mohl souhlasit se švýcarsko/americkým úspěšným obchodníkem, manažerem a motivačním spisovatelem Peter Urs Benderem, který napsal: „V celé dosavadní historii byli vynikajícími lídry obyčejní lidé s neobyčejnou vizí – a s dovedností tuto vizi komunikovat.“
Dnes již nemám pocit, že je toto pravidlem a je dost možné, že za tím stojí právě podobné, rádoby moderní motivační výzvy k tomu, aby člověk a lídr se zaměřoval na to, aby byl nucen ač „nažraný“, tak za každou cenu stále lovit.
Chudák lvice, protože takto je zatažena do hloupé myšlenky, která by měla třeba jen obrazně tvrdit, že lvice se dá donutit dál lovit, i když je nažraná.
Proč by to dělala?
Takovou motivaci může mít jen člověk!
Světově uznávaný ukrajinský kardiochirurg Nikolaj Amosov v jedné ze svých knih uvedl, že:
„Boj proti vlastní nenasytnosti je hlavním problémem výživy zdravého, aktivně žijícího člověka.“
A tak nenažranost/přežranost není důvodem jen mnoha vážných civilizačních chorob a předčasných úmrtí, ale i důvodem vážných chorob společnosti a častěji a častěji se objevujících společenských i ekonomických krizí.
Vidět jen sebe, nenaslouchat druhým, motat si a navyšovat tu svou „kuličku“ a nevnímat, že mě nakonec může převálcovat…… Naučit se hrát své role aniž bych za nimi stál. A hlavně stále a znova a znova lovit, uchopovat, pakovat se, získávat moc.
Dost lídrů a manažerů dnes ani nechápe správně „instinkt zabijáka“ a tak se vlastně jen takový člověk přežírá, ač je přesycen.
Snad ze strachu, že by ztratil moc a nebyl tím prvním.
Jsem tomu rád, že jsem v životě mohl potkat a ještě potkávám dost těch, kteří jsou úspěšní a užiteční, aniž by jako přežraní stále museli lovit. Pak mě těší jejich charakter a charisma osobnosti, se kterou je tak prima chvíli pobýt.
Měšťáckou bezohledností a nenažraností se zaobírá třeba i Dickensův román David Copperfield. Ale protože tam velkou úlohu hraje i lidská dobrosrdečnost, zůstává i naděje. Naděje pro nás, že se nakonec člověk podobnými tématy školení přesytí a hlavně zjistí, že takové úvahy a směry přinášejí jen další civilizační choroby.
Ano, texty jako ten o lvici často jsou provokativní upoutávkou, ale z mého pohledu „blbou“, protože ani obrazně toto není motivačním heslem, které by mělo zaznívat, protože výsledkem jsou pak stejně hloupé výkřiky, jako „nikoho nezajímá, že jsi druhý“, „existuje jenom vítězství“,…. Případně rádoby psychologickým až moudrým výrazem v obličeji tvrdit, že co je černé, je ve skutečnosti bílé – a myslet si, jak jsem chytrým a moderním.
Ale o tom třeba příště.
