Poprask na Václaváku

Skupinky hlučných lidí se táhly na Václavák a srocovaly se pod balkonkem Melantrichu. Ne, to nebyl „sametový čas“ a vůbec to nebyli ti stejní lidé. Na balkóně stály osoby charakterem podobné těm, co za „sametu“drželi v ruce obušky

Ale to jsem předběhl děj událostí.

Jdu si vám to takhle nedávno po hrázi Opatovického rybníka. Nikde živáček, je docela chladno, jak fouká od zamrzlé hladiny, ale i tak sluníčko vytváří pohodovou atmosféru.

A najednou se od polorozpadlého dubu ozve:

„Hej, hej, mladej! Neboj se, to jsem já Čochtan – vodník – ze Zlatý stoky, okres Třeboň.“

 „Má ty dobroto, je to možný? Vy jste Čochtan?“ křiknu udiveně a rozhlížím se, co za tou taškařicí je.

„How do you do?“ ptá se vodnickej.

„Což pak - já jsem vás vždycky jako kluk tolik chtěl vidět. Ale že by pan Werich si vás nevymyslel, tomu jsem věřit nechtěl. A teď vy tady a já s vámi….teda,“ skoro koktám a valím oči a pořád nevím, o co tu jde.

„Nějaká skrytá kamera, co?“ ptám se již daleko klidněji.

„Ale houbelec mladíku, prostě one hundred percent reality – já Čochtan!”

A už pusu nezastaví a povídá a vykládá. Je nutno dodat, že má docela přehled a tím jak prochází historií tak cítím, že tu současnou realitu zrovna nechápe.

Sem tam mám pocit, že by si docela přál, aby se mu tu někdy v teplých dnech procházeli kolem třeboňských rybníků někteří občané, a on mohl zase pár hrníčků na dušičky naplnit.

“A co Vy, mladej – taky se mi nezdá, že jste až tak vodvázanej z toho, co se v té naší České zemi zase děje, co?” ptá se mě.

“No, to maj pravdu,” vyhrknu skoro staročesky.

“Hele, chceš vidět něco k pousmání?” ptá se už kamarádsky. “Zvu tě na biograf,” a vede mě dolu k plotu makrobiologického ústavu. Sedneme na dva pařezy a najednou se ocitáme jako by ve filmu.

A jsme na tom Václavském náměstí. Pod balkónem Melantrichu uprostřed shluku davu, který nebývale až hrubě huláká. Ti lidé mi připadají, jako když ani nejsou sami sebou. Jako když jsou pod něčím diktátem. Řekl bych třicátá léta dvacátého století, podle oblečení a atmosféry.

Nahoře podivná společnost lidí se snaží přes tlampače mluvit k těm, kteří se tady dole seskupují. Z balkónu visí transparenty s fotografií jednoho člověka a s nápisem „Lustig, naše budoucnost!“

A kolem nás všichni nadšeně volají „Ano! – Sláva! – Na věčné časy a nikdy jinak! – Lustig! Lustig! ….“

„Lustig? To je Viktor Lustig? Ten podvodník, zloděj, padělatel světového měřítka?“ ptám se Čochtana.

„No jó, to je vón,“ culí se Čochtan.

„A co s ním chtějí dělat?“ ptám se dál.

„No chtějí ho za ministerskýho předsedu, přece,“ škodolibě se dál uculuje vodnickej.

„Ale to snad ne!“ skoro křičím.

„Ale tovíš mladej, že jo. Vždyť je šikovnej! Umí se postarat a okrádá bohaté a oblbuje naivní! Umí v tom chodit. Tak čemu se divíš? Tito tady si přeci nezvolí nějakého karakterního. Oni ani nevědí, co je to karakter, morálka, slušnost, poctivost.“ a pořád se ten starej sumec culí.

A najednou zase sedíme tam pod hrází rybníka na pařezech.

Už jsem pochopil.

Ani Čochtan se už tak neusmívá. Dokonce zvážněl.

„Tak co, mladej – už tomu rozumíš? Vidíš tu hořkou komedii? Mě z toho taky do tance moc není, ale věřím, že v této krásné zemi pořád je daleko více těch, kteří ji mají skutečně rádi a jsou schopni společně se postavit proti hlouposti, naivitě a sprostotě.“

A cvak – sedím na tom pařezu sám a říkám si: „Co to bylo?“

Vracím se nahoru na hráz. Sluníčko má větší sílu a já se rozhlédnu po tom ráji na zemi. Země Česká, domov můj.  Ne! Zlodějům, podvodníkům, cizákům, chamtivcům, nacionálním a politickým fanatikům tato země nepatří a nesmí patřit.

Možná by stálo za to zajet se podívat na ten Václavák. Třeba se tam opět sejdou lidé. Myslím úplni jiní lidé nežli z toho čochtanova filmu.

Odcházím k autu a přichází mi na mysl slova Masarykova: „Nedělejme rozdíl mezi politikou a mravností.“ a „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“

A ono by těch moudrých a pravdivých slov bylo dost a dost - jen kdyby bylo dost moudrých lidí.