Taky patříte do skupiny těch, kteří tomuto tvrzení věří? I přesto, že snad není dne, aby argumenty hovořily jasně proti? Povím vám příběh.
Snad se tomu není možné smát, pokud stále jsou tací, kteří věří, že určití lidé jdou do politiky proto, že mají zájem pomoci zemi, kterou mají rádi, a společně s ostatními chtějí vybudovat nějakou společnou lepší perspektivu. A už vůbec je nepochopitelná víra ve tvrzení, že tito lidé už mají dost a protože nepotřebují více - a tak budou čestní, poctiví, ….
A nemám nyní na mysli jen jediného člověka, ačkoliv ten jeden dělá takové kusy, a nabaluje na sebe více a více sajrajtu, že přehlížet to, skutečně není možno – a ani radno.
Ale já se v hnoji hrabat nechci. Chci se zamyslet nad tím, zda to není utopie, že by člověk dokázal mít dostatek a netoužil hrabat za každou cenu.
Anglický spisovatel G.K. Chesterton dal jedním svým výrokem krásný recept na to jak se nezbláznit z hrabání pod sebe: „Existují dva způsoby, jak si zajistit dostatek. První způsob je shromažďovat stále více. Ten druhý je toužit stále méně.“ Pochopitelně nemusí jít jen o peníze a hlavně to chce mít charakter.
Třeba Alexandr Solženicyn dal za pravdu myšlence Chestertona, když v sovětském vězení, přišel o svobodu, ale také vše co jej obklopovalo – domov, kavárny, přátele, knihy, …. Naučil se radovat z mála – a ono to obohacovalo /pochopitelně lidsky/. A podobně mluví všichni, kdo najednou se nemohli opírat o to, nač byli zvyklí /cestovatelé, emigranti, nebo lidé co přišli o vše/.
Víte, většina těch, co se tak neurvale snaží být bohatí a bohatší - být slavní a slavnější – být mocní a mocnější – jednou padnou do zapomnění, nebo zůstane jen negativní stopa.
Ale jsou a budou lidé, jejichž hodnota je a bude motivací těm, kdo nechtějí, aby jejich vlastní stopy mizely, zapáchaly, byly zbytečné či odstrašující.
Zkusím příklad, který není tak známý, že by byl zprofanovaný, ale přesto takovému člověku nesahá nikdo z dnešních našich hrabalů, politiků či rádoby slavných, ani po řemínky sandálů.
Charles Steinmetz, jeden ze zakladatelů slávy a úspěchu General Electric, se narodil ve Breslau /nyní Wrocławi/. Od narození byl ochrnutý a navíc trpěl nanismem /porucha růstu/, tak že vypadal jako trpaslík. Dokonce měl i zrakovou vadu. Maminka mu zemřela, když mu nebyl ani rok. Otec byl chudý, ale věděl, že když je syn takto postižený, musí být alespoň vzdělaný.
Charles nevyrůstal jako normální dítě – nemohl si hrát s dětmi, běhat s klukama – a tak se zajímal o vědění. Dokonce si prý dal cíl: „Přijdu s objevy, které budou užitečné a pomocí druhým lidem!”
Charles emigroval do Spojených států - neuměl ani slovo anglicky. Dokonce se uvádí, že jej úředník v přístavu chtěl poslat zpět do Evropy, protože vypadal jako vandrák a nemocný. Měl totiž z cesty na lodi opuchlou tvář od chladu. Začal pracovat za mizernou gáži – díky tomu, že byl studovaný a přemýšlivý, nabídl své služby začínající firmě General Electric. Nakonec tato firma vyrostla na jeho schopnostech, znalostech a vědeckých výzkumech.
Steinmetz vždy zůstal skromným, pokorným a více myslel na druhé. Dokonce si „adoptoval“ dospělého člověka /jeho asistent Joseph LeRoy Hayden/ a jeho rodinu s dětmi, kterým nabídl svůj velký dům a dětem „dědečkovství“, protože sám se bál mít rodinu a vlastní děti.
Nebyl přínosem jen pro General Electric, vědu, ale i jako universitní profesor i státní a světový vědecký expert.
Tento, pro mnohé „skřet“, byl velkým, schopným, úspěšným, uznávaným, slavným. Nepotřeboval hrabat pod sebe, protože si dal za cíl být přínosem pro lidstvo a jeho potřeby. Když v roce 1923 zemřel ve věku 58 let, kdosi o něm řekl: „Měl mysl anděla a duši vizionáře.”
A tak si říkám, milí hraboši a političtí kariéristé. Je mi z vás smutno a věřím, že pro většinu lidí jste a budete zbyteční a nicotní - a stejně tak zmizíte v prachu doby. Po lidech, jako byl Charles Steinmetz, zůstane positivní hodnota, která něco světu a lidem dala.
No, a nám obyčejným lidem bych doporučil, abychom naivně nevěřili tomu, že někdo kdo má, nechce mít více a nechce mít větší a větší moc. Zvláště, pokud jeho minulost, a vlastně i současnost, je jedna velká morální bída a lež.
I v naší zemi byli a jsou lidé, jako Charles Steinmetz – jen se o nich nepíše, nemluví a často ani neví. Oni totiž pro mnohé z občanstva jsou nezajímaví.
Oni totiž skutečně makají a nežvaní!
A taky nelžou a nehrají komedie.
