Dokud žila, tak kdejaký politik se rád ukázal v její blízkosti, media si zlepšovala kredity články o ní, sportovci a umělci se rádi zviditelnili přáníčkem k narozeninám. Dnes jsou v kurzu zájmu žel jiní, jiné zájmy a hodnoty.
3. května, by Věra Čáslavská oslavila 77 let. Sportovec a člověk, který skutečně si mohl říci, že reprezentoval rodnou zem, a přibližoval ji světu, a nejen skrze sport. A až do své smrti byla světově uznávaným člověkem právě pro svou osobnost a charakter.
Odměnou jí od domoviny ovládané komunistickou zrůdností a marasmem byly útoky, házení klacků pod nohy, záměrné upozaďování, opovrhování.
Paní Věru jsem měl možnost potkat jen jednou. To když za hlubokého komunizmu v kempu Babylon, nedaleko Domažlic, jsme s rodiči trávili dovolenou. Pro řadu lidí to byla čest se s ní alespoň takto potkat, řada lidí se bála k ní přiblížit a hlásit, aby náhodou všudy přítomní estébáci si neudělali poznámku či fotečku. A byli i tací, co nedokázali pochopit, jak se tato ženská může tady svobodně producírovat, a když už nic jiného, tak v uranových dolech nedělá alespoň kantýnskou.
A dnes jsou média plna komunistů, jejich velkohubých a nezřízených lží, překrucování pravd i vlastní minulosti – a jejich odkojenci opět vládnou této zemi. Nikdo z nich nikdy neudělal, a nikdy neudělá, nic pro dobrou reprezentaci naší země. Nikdo z nich se nemůže opírat o hodnotné charaktery, a jejich lidská úroveň se plazí při zemi.
Ale lid jim tleská. Stejně tak tleská těm, kteří naopak reprezentují zemi svou nenažraností, zarputilým držením se u moci a mocenskou nepoctivostí. Marxistickým odchovancům, vychovaným k pošlapávání skutečných lidských hodnot ve jménu vlastního materializmu.
Místo připomenutí Věry Čáslavské, na nás vykukuje nemocná hlava s červenou čepičkou, která tak strašně potřebuje udržet moc – ačkoliv se stává za hranicemi více a více ostudou země, do které se její nositel přistěhoval, když vlastní rodná domovina jej vyhnala.
No, smutné to zjištění – smutný obrázek národa. Možná je to záměr hlupců, aby to co je skutečně hodnotné, se nestavělo na váhy proti jejich prázdnotě.
Ale, pojďme raději k dobrým myšlenkám.
Nemohu žel napsat více osobních zkušeností s paní Věrou, ale použiji jeden příběh, z olympijské historie, který mám rád a docela jej v dnešní době chápu jako příhodný.
Americký kanoista William Havens, se chystal v roce 1924 na VIII. Olympijské hry do Paříže, kde měl skoro zaručenou příležitost získat některou medaili, ne-li přímo tu nejcennější. Když však zjistil, že jeho manželka v době her bude rodit, rozhodl se vzdát účasti v Paříži, ačkoliv jej všichni přesvědčovali, včetně samotné manželky, aby to nedělal. Být u narození a při své manželce, považoval za prioritu.
Za čtyřiadvacet let, v roce 1952, na olympijských hrách v kanoistice vyhrál zlatou medaili Frank Havens. Syn, jehož narození William vyměnil za vlastní úspěch. Hned po závodě šel od syna k tátovi telegram: „Milý táto, děkuji, že jsi mě čekal, když jsem se měl narodit. Jedu domů se zlatou medailí, kterou jsi měl vyhrát ty. Tvůj milující syn Frank.“
No, jsou rodiče, kteří se dokáží pro své děti a jejich budoucnost obětovat. A jsou děti, které si to uvědomují, váží si toho a mají úctu.
A jsou rodiče, kteří pro svůj blahobyt, ego a chamtivost, dokáží své děti zneužít, udělat z nich nesvéprávné a jakkoliv je ohrozit.
Já si vážím těch prvních.
