Nechte mluvit psa za plotem – a je jasno, kdo v domě bydlí.

O domě, psovi a manažerovi. Ukaž mi, co čteš – řekni mi, co jíš – ukaž, jak řídíš….. a já ti povím, jaký jsi. Pes to řekne za vás!  I jeho láska má limity.

Našemu čtyřnohému členu rodiny vděčím za každodenní dlouhé procházky, a to za jakéhokoliv počasí. Podle letmého odhadu jsme společně prošlapali již minimálně dvacet tisíc kilometrů. Ano, již není junior, ale stále denně těch pět až sedm kilometrů dáme.

A to pak křižujete okolí křížem krážem a projdete kolem mnoha plotů, za kterými žijí psi a jejich páníčkové a damíčkové /ať to máme vyvážené/ - no a genderem řečeno: „psy mající“.

Ukázat, že na to, a co všechno, máme, to je lidská záliba, a ta tu byla a bude. Samozřejmě, dříve platilo, že dost lidí chtělo zaujmout schopnostmi, výsledky své práce a odbornosti, charakterem, postavením, ale zároveň si uvědomovali, že taková prezentace zavazuje.

Dnes již to druhé tak neplatí. Dokonce se někteří chovají tak, že jim je to vlastně úplně jedno, co vysílají do okolí a co si kdo o nich myslí.

Důležité je, aby ostatní koukali a záviděli.

Tak se za plotem objeví jezírko, fontánka, pochopitelně bazén, slouhy udržovaná zahrada,… no a také nějaké zvířectvo. Nejčastěji pes, ale občas na nás jukne i lama, či jiná exotika.

Ale ten pes, ten vám toho řekne. Ona ta němá tvář zas tak němá není. A na to někteří zapomínají.

Říká se, že pes je jediné stvoření, která člověka miluje více než sebe. Asi se s tím dá souhlasit. Přesto z jejich chování za plotem, ale stejně tak při procházce s člověkem mimo svůj plácek, ale hlavně z jejich pohledů, očí a projevů poznáte tak moc – a někdy to bere za srdce. Protože člověk naopak miluje hlavně jen sebe – a dokáže to řádně vysílat do okolí a do vztahů.

Mám pár takových „oblíbených“ plotů a psů za nimi, kde mě občas svrbí ruka k monologu s majitelem. Jeden z nich však v současnosti vede.

Rodina jistého manažera vybudovala své sídlo s velkou snahou, aby nejen příchozí, ale i kolemjdoucí užasli a pokud možno nehtíky okusovali.   A k dokonalosti image ještě pes.

Krásný mladý zlatý retrívr bíle zabarvený. Myslím, že nemusím toto hravé, aktivní a přátelské plemeno nijak popisovat.

Kdykoliv jdeme kolem, ať je ráno, večer, horko či třeskutý mráz, tento krasaveček leží venku na pelechu. Poblíž leží miska. Honosný barák, garáže, pěstěná velká zahrada,… ale na psa a jeho kotec již nezbylo. A že by mohl do domu, to je v tomto případě utopie.                                                                                                                                      Jeho vytí je často jak pláč - a nepamatuji si, že by kdy vesele štěkal a mával ocasem. Občas se snaží podlézt plot. Před několika dny se ploužil kulhající a bylo vidět, že je noha pochroumaná a bolí. Zatímco jiní psi přiběhnou k plotu, za kterým je další pes, tento ne.

Za okázalým prosklením domu je vidět moderního člověka, jak si chrochtá. Má všechno. Když jde venku kolem psa a ten k němu otáčí hlavu, ani se nesehne, nezastaví. Žádné hračky, aporty,….

Pod takovým manažerem musí být radost pracovat. Chtěl bych si poslechnout jeho proslovy. Určitě to budou myšlenky a fráze, které by se měly tesat, aby zůstal odkaz pro budoucí generace. ???

Velmi často si pohledem přes plot vzpomenu na satirika Jamese Thurbera: „Pokud mám říct svůj názor na nesmrtelnost. Poznal jsem nějaké psy, kteří půjdou určitě do nebe - ale o hodně méně lidí.“

Dnes se často mluví o špatných chovatelích koní, nebo zákazu chování exotických zvířat. Pokud někdo chová - skutečně s láskou a odbornou zodpovědností lva, tak nic proti tomu nemám. Ale na pranýř a s plnou ostudou bych vytáhl každého, kdo hloupostí, nadutostí a cynizmem ubližuje zvířeti.

Dát psovi kost není charita. Charita je, když jste stejně hladoví jako pes a o kost se s ním podělíte. Jack London