My jsme tu všichni happy – kdo to nedokáže, nemůže být v týmu!

Vůbec se nepovažuje za nešťastnou, ale být šťastná na povel, to nedokáže. A najednou jako by se pod jejím dobrým pracovním potenciálem, o který se mohla vždy opřít, zatřásly základy. Vyštípají ji? Jen proto, že nehraje tu hru?

Bylo to na cestě mezi Londýnem a Bristolem – a je to už nějaký ten pátek. Jeli jsme s kamarádem, velmi úspěšným mladým britským bankéřem, ze kterého úspěch doslova vyzařoval, a jakoby neexistovalo nic, co by mu mohlo vzít štěstí a překazit jeho plány. Jakmile se před ním ukázal nějaký člověk, vždy se začal usmívat a ukazovat svůj dobře opečovávaný chrup.

Najednou telefon: „Ahoj - skvělé že voláš – super – no to je báječné – určitě se s tím něco dá udělat – skvěle – jak budu k tomu něco mít, tak se ozvu – jasně – báječně – moc rád jsem tě slyšel – čau“  Položil telefon, usmíval se a řekl: „Já ani nevím, kdo mi volal.“ A myslel si, jak mě ohromil.  Ano, ohromil - ale úplně jinak, nežli si myslel. A nepochopil, že netleskám.

Také si toho všímáte? Tolik obrázků a fotek mladých vysmátých manažerů a manažerek, poradců a poradkyň, politiků, obchodníků,…  Do mnoha firem vstoupil moderní prvek happiness management, happy training – a já jeho význam chápu, podporuji i doporučuji. Ale musí vše být filtrováno selským rozumem a opřeno o schopnosti, zkušenosti a přehled, a ne jen o teorii. Musí se jednat o vnitřně dobře ukotvený postoj a hodnotu - co se nemusí za každou cenu navenek projevovat rozesmátou tváří na povel.

Z koho optimismus neřve, ten mezi nás nepatří! Jistě, skutečný vnitřní optimismus je skvělou věcí pro život. Ale nesmí to být hraný optimismus.

Můžeme s psychologem Martinem Seligmanem na to pohlížet tak, že optimista není ten, kdo ke svému „happy“ potřebuje podbízivá hesla – ani ten, kdo viní druhé ze své blbé nálady – už vůbec ten, kdo zavírá oči před problémy, smutkem, a vyhýbá se jim, ačkoliv je jejich součástí – ani ten, kdo se vyhýbá správným a morálním postojům k sobě a životu kolem – stejně jako ten, co si pěkně hoví v houpací síti jménem pasivita, ačkoliv by měl být v akci a příkladem dobré, poctivé a motivující práce.

Být optimistou není životní cíl, ale dobrý nástroj pro cestu k cíli!

Mimochodem, znáte ten příběh, jak jeden člověk spadl do hluboké jámy, potloukl se a nemohl se dostat ven? Šel kolem egoista-na sebe zaměřený člověk a řekl: „Cítím s tebou tam dole.“ - Pak šel kolem objektivní člověk a řekl: „No, to se dalo čekat, že tam dolů někdo spadne.“ - Pokrytec/farizej řekl: „Jenom špatní lidé padají do jam.“  - Sudičský křesťan řekl: „Zasloužíš si jámu.“ - Realista řekl: „Nó, to je ale jáma.“ - Geolog mu doporučil, aby si všímal zajímavého souvrství v jámě. - Finanční ouřada se ho zeptal, jestli zaplatil daň za tu jámu. - Politik řekl: „My máme ve volebním programu zlepšení stavu našich silnic.“ - Premiér řekl: „To je nějaká kampaň.“ - Sebelítostivý člověk řekl: „To ještě nic není, ale kdybys viděl mou jámu.“ - Český hlupák poznamenal: „Za to může Kalousek – sluníčkáři blbej.“ - Čecháček si ulevil: „Dobře ti tak, ožralo.“ - Optimista řekl: „Mohlo by to být ještě horší.“ - Pesimista řekl: „Ještě to bude horší.“

A pak by měl jít kolem konečně skutečný člověk s vnitřní hodnotou a milosrdenstvím /v Bibli je jím Samaritán/ natáhne ruku a vytáhne člověka z jámy ven.

To je to skutečné happiness – to je pravý význam Happiness Managementu!

Pomoci všímat si jam a hledat řešení jejich odstranění. Podat ruku tomu, kdo do jámy spadl. Pomáhat budovat skutečné vnitřní hodnoty, které budují a drží tým…..

Happiness Management není životní cíl, ale dobrý nástroj pro cestu k cíli!

Musí se nám usmívat především naše oči – ty musí zářit. Jinak jde o neupřímnost. Však to znáte: „Oko, do duše okno!“

Ještě snad dodatek. Ten úspěšný britský bankéř, je již deset let po smrti – plány nejlepších variant štěstí byly přetrženy.