Asi nebylo a není mnoho lidí, kteří se za svůj život dívali do očí stovek umírajících dětí a prožívali zoufalství, beznaděj a často rezignaci rodičů – a přesto zůstali silnými, zdravými na duchu i duši a nevzdávali se.
Víte přátelé, nevím jak vás, ale pokaždé když odejde nějaký lidsky, morálně a odborně velký člověk, jehož myšlenky a postřehy bych byl schopen poslouchat stále a znova – tak mě o to více zabolí skutečnost, že každý den jsem konfrontován názory a výsledky vlivu desítek hlupáků a nicotných individuí, které si usurpují právo ovládat veřejnost, působit v politice a jejích chapadlech a dehonestovat naši zem a národ. Lidí, kteří zneužívají stav velké části společnosti, která se tak lehce nechá ovlivnit.
Když v minulých dnech odešel pan profesor Josef Koutecký, ačkoliv v krásném a požehnaném věku, bylo mi, a ještě dlouho bude, smutno. Ano, ten smutek převáží nejen ohromný vděk a úcta za jeho život a možnost vracet se k jeho myšlenkám a povzbuzovat se jeho příkladem, ale také naděje křesťana, že život smrtí nekončí a tedy existuje opětovné setkání.
Pokaždé, když jsem si uvědomil, že na začátku jeho boje s onkologickým onemocněním u dětí, přežívala nějaká 3% dětí a on se nevzdával - a přes omezenost socialistického zdravotnictví věřil, že děsivé skóre převrátí na stranu přeživších. Vždy, když jsem se snažil představit si, jaké je to věřit v naději a dívat se do očí dítěte, které mu důvěřuje, jako někomu, kdo jej uzdraví - a on byl se svým týmem tak bezbranný. Pokaždé mi prošel a stále prochází mráz po zádech, a o to větší obdiv zůstává. Nerezignoval, nezbláznil se a díky tomu česká dětská onkologie dosáhla výsledků a skvělých vítězství, ale hlavně se stovky dětí mohlo a může vrátit do života.
Snad možná proto, že se vůbec bojíme o takových situacích lidí v podobných profesích přemýšlet, tak se lidé utíkají k jednoduchosti života a jednoduše se chtějí hlavně bavit, být bezstarostní – a problémy, složitosti a nějaké přemýšlení – fuj, fuj, pryč s tím.
Ale v současnosti, každý rok, onkologicky nově onemocní nějakých 400 dětí, lékaři v mnoha případech stále neví přesně proč, a možná je za tím vším z velké části vinnou právě ta pasivita a jednoduchost lidského přístupu k životu.
Díky lidem, jako pan profesor Koutecký, dnes k uzdravení dochází u více jak 90% případů. Hned po listopadu 1989 se snažil skrze veřejnou sbírku a nadaci, získat peníze na potřebná zařízení pro onkologickou léčbu dětí - zařízení do té doby v československém zdravotnictví nepředstavitelná. Byl člověkem, který vždy ke své odbornosti v přístupu k pacientům a jejich blízkým používal SLOVO a DOTEK. Jeho kapsy pláště nečekaly na úplatky, ale naopak v nich byly mince, lízátka a bonbony, jako dárečky pro děti na lůžkách. Byl mužem, věrným celý život jedné ženě a osobností s širokým kulturním záběrem. Osobností, které nikdo nemusel dopředu psát, co má říkat a jak odpovídat. A mohli bychom pokračovat. Kdo chce, ten se může o panu profesorovi dozvědět mnoho krásného, povzbudivého a motivujícího. To je vizitka jednoho člověka - a o takové lidi se máme zajímat!
A jakou vizitku má naše společnost? Jakou vizitku může předložit každý z nás? Proč dáváme prostor těm, po kterých nic dobrého nezůstane a za desítky let ani pes neštěkne?
Ještě si snad připomeňme odpověď pana profesora Kouteckého na otázku Co je to láska?: „Láska je asi jeden z nejvyšších divů světa. Bez lásky, se nedá žít. A nemyslím jen lásku člověka k člověku, ale lásku ke všemu, co nás obklopuje a v čem nám bylo dáno žít. Kdo nepoznal lásku, tak v podstatě nežil.“
Děkuji Vám, pane profesore za to, že jste byl a kým jste byl, zde v životě - a že jste měl právě takovou lásku.
