Že jednou dají dnešní mladí lidé a děti tu naši zemi do pořádku, to si můžeme přát. Jen je dobré si uvědomit, že to bude trvat několik generací. A nám je to dnes lhostejné.
Však to Jan Werich v pohádce O rozumu a štěstí, také vyprávěl - a použil další pravdu, kdy platí přírodní zákon, podle kterého vykácený les dorůstá přibližně o sto let déle, než trvá samotné kácení. A ta naše zemička je tvrdě kácená, vytěžovaná, vykrádaná, oslabovaná a lidé jsou obíráni a ohlupování kamarilou a její šikovnou byrokracií.
Je společnost skutečně tak lhostejná k budoucnosti svých dětí, nebo otupělá či jednoduše hloupá? Nebo se vytváří cíleně podhoubí pro větší rozmach filozofických směrů jako je třeba antinatalismus, aby lidé rezignovali na plození dětí? Nebylo by divu, protože podobným postojům propadá čím dál více lidí, a radost z toho má určitá mocenská klika. I když to jen potvrzuje zase hloupost, fanatismus a sebestřednost, které mohou být pro společnost jen likvidační.
Ale pojďme k nám domů, na ten náš český dvoreček. Však tu máme věcí k divení se a nepochopení, dost.
To, že máme premiérem člověka, který klidně obětuje vlastní děti a vtáhne je do své špinavé hry, to je děsivé, ale ono podobných babišů existuje daleko více a to hlavní je, že lidé jim dávají vědomě v šanc své děti a vnoučata - a je jim to úplně jedno.
Nezajímají se o jejich budoucnost, protože je pro ně nyní důležitější vlastní život, klid, zábava, gaučový blahobyt u televizorů, apod.
Kanaánci, Féničané, peruánští Chimuové a další, jsou známi svými dětskými obětmi bohům, aby si božstvo usmířili, naklonili na svou stranu, zalíbili se, vyjádřili vděčnost,… Ano, člověk byl, je a bude primitiv, pokud tu svou špekuličku na krku, nebude používat.
Co to tu plácám? Vždyť u nás žádných Moloch, kterému rodiče nosí děti k upálení, neexistuje. Pravda, lidé dnes májí božstva, které uctívají jako opory společnosti.
Znáte norského básníka a dramatika Henrika Ibsena? Chtěl bych věřit, že ano. Ale protože se jedná o otce realistického dramatu, je pochopitelné, že jak se někde popisují realistické, reálné skutečnosti, tak se množí opovrhovatelé. „Jděte někam, s těma vašema moudrama! Bolí nás z vás hlava….“
Před nějakými 143 lety, Ibsen napsal hru Opory společnosti. Vyšla nejen knižně, ale zároveň se stala i úspěšnou divadelní hrou. Je pro mě smutnou skutečností, že knižní podobu asi dnes v knihkupectví neseženete, a mimo pardubického divadla, snad nikdo jiný ji v repertoáru nemá.
Proč je mi to líto?
Protože Ibsen ve hře přesně popisuje to, co je pro společnost běžné a pro naší současnou doslova živě reálné. Hra vlastně pojednává o lidech, které společnost považuje za skvělé, ctnostné, úspěšné, obdivuhodné, potřebné – a tak jim provolává slávu, dává jim moc do ruky. Ve skutečnosti jde o lumpy, podvodníky, křiváky, intrikány, kteří pro úspěch, vlastní zisk a udržení se v sedle, jsou schopni kdečeho. Zajímavým motivem je situace, kdy ten zámožný obchodník posílá zištně, vědomě a cynicky zlikvidovat vlastní loď i s posádkou - a je v pohodě až do chvíle, kdy zjistí, že na lodi je i jeho malý syn. To pak „hrdina“ obrací. Ale má štěstí, jak to nakonec bývá.
Nic to nemění však na skutečnosti, že lidé jsou jednoduše slepí. Tleskají a vzdávají hold lumpům. Podobných pravd již bylo napsáno, vyřčeno, ukázáno – ale člověk se nechce poučit, nechce se změnit - je nepoučitelným.
Prosím vás lidé, neoslavujte a neuctívejte „božské“ opory naší společnosti! Nedávejte budoucnost vlastní i svých dětí, do rukou lumpů, intrikánů, podvodníků, šmejdů! Oni se sice tváří, jako opory, pilíře společnosti, ale jedině o co jim jde, je jejich vlastní bachor.
Přemýšlejte, komu příště dáte důvěru! Zajímejte se a dejte najevo, že již nebudete obětovat nic, na „oltář“ politických zmetků.
A pokud vás hra Henrika Ibsena zajímá, na internetu najdete velmi zdařilou inscenaci z roku 1972 ve skvělém hereckém obsazení. Stojí to za přemýšlení.
On život stojí za přemýšlení!
