Co když se nerozsvítilo?

Voliči současného prezidenta jásají, křičí, útočí a cítí se silní. Nejsou ani polovinou národa a přesto se pasují do role vládců. Ostatní jsou zklamaní, hodnotí, ptají se, nechápou - ale není potřeba zoufat.

Jsem přesvědčen, že většinu inteligentních lidí nemůže vývoj v naší zemi za posledních deset let nechat klidným. A neberu v potaz takové ty rádoby chytráky, co nevolili, a přesto střílí moudra a štvavé kecy z tepla svých křesel, z pohodlí a z postoje mimo dění /vždyť oni vše ví nejlépe a nad ně není – proto jsou pasivní/.

Výsledek víkendových voleb je jen dalším impulsem.

A moc bych si přál, kdyby aktivita většiny, které není vývoj v zemi lhostejný, kdyby neochladla.

Tato země je opět v době temna a tak každé světélko, každý plamínek a každá jiskra, jsou dobré a hlavně důležité.

Skutečně si asi mnoho lidí bláhově myslelo, že sametová revoluce přinesla do naší země světlo na věčné časy.

Chyba, velká chyba!

Ano, báli jsme si přiznat, že nebylo vše správně dotaženo – ať už z jakýchkoliv příčin a záměrů. Báli jsme se kritizovat některé tehdy zodpovědné, protože by to bylo nějaké nedůstojné.

Ale ono se skutečně udělalo mnoho chyb, za které nyní přichází tvrdé procitnutí a myslím i hodně nepříjemná blbá nálada – o ohrožení svobody a demokracie ani nemluvě.

Vzpomněl jsem si na myšlenku pana Zdeňka Svěráka, která zazněla ve vzpomínkovém představení na Ladislava Smoljaka – Dopis do nebe.

Hovořil tam o čase porevoluční euforie, kdy si pokládali otázku, zda jejich divadlo, které v době komunizmu bylo takovým světélkem toho pochmurného času, tak zda má budoucnost, když se revolucí v zemi rozsvítilo.

Překvapivou odpovědí jim byla prý reakce jedné americké novinářky: „Co když se nerozsvítilo? Co když to je jen jiný druh tmy?“

Tehdy doznělo cinkání klíčů a zvonečků, dohasly svíčky, baterky, světélka, která zářila v rukách těch davů nadšených lidí na náměstích měst po celé zemi.

A plíživá tma se v přestrojení začala vracet.

Období kulturního, morálního a následně i ekonomického úpadku není ve světové historii nic neznámého a naše končiny zažily podobných dob několik - a ne jen tu pobělohorskou.

Jediným východiskem vždy bylo sjednocení moudré, inteligentní, kulturní, morální a pozitivně přemýšlející většiny, vedené sjednotiteli. Tedy ne štváči, lháři, hulváty, lumpy, zloději či populisty.

Po sametové revoluci si mnoho těch nadšených lidí skutečně utáhlo opasky, ale ti, co je k tomu vyzvali, tak na jejich obětech a pokoře si vybudovali kariéru, impéria, moc, bohatství – a dnes se vysmívají zákonům, pravidlům i hlasu lidu. A drží se jako klíšťata koryt, aby bylo stále co vysávat.

Mezi lid pak hodí pár dárečků, drobečků a hlavně populistických slov – a milující tmu, jednoduchost, příkazy a zákazy jim zatleskají a zvolají „sláva“, protože se jim vrací, co tak v dětství a mládí milovali.

Jsem rád, že jsou stále světélka – a myslím si, že volby ukázaly, že lidí, kteří chtějí žít ve světle, je stále dost a velká a nevolící síla je i v dětech a mládeži, kterým máme dát šanci na dobrou budoucnost.

Pánové Jiří Drahoš, Pavel Fischer, Marek Hilšer a snad i Michal Horáček by se mohli vrátit k nevídanému gestu vzájemné podpory – zkusit vytáhnout ze svých charakterů určitou míru pokory a pokusit se o vybudování nové tváře silné pravice, která využije nadšení všech, kteří jim dali důvěru. Že je to naivní myšlenka? Pokud budu za vším vidět mafii, tak možná – ale já pořád chci být optimista.

Levicové šiky zbrojí. Ale jejich voliči stárnou a často jsou silní jen za plentami, za zdmi či v anonymitě diskusních pseudonymů.

Třeba se v naší zemi zase rozsvítí a předáme našim dětem i vnukům naši společnou, kulturní, morální a prosperující zemi.