Autobus do stanice ČR

Bylo to jako každé ráno. Vstal jsem a vydal se na autobusové nádraží na ranní autobus, který mě vezl za každodenním poznáním.

A přeci, tento lednový den byl jiný. U autobusu nás čekalo překvapení. Před přistaveným autobusem stálo vedení nádraží a asi devět chlapíků v řadě. Dveře autobusu byly zavřené a cestující již vytvořili dost velký a netrpělivý hlouček.

Hlavní manažer nádraží si vzal slovo a všechny svým vyhlášením překvapil.

„Občané, rozhodli jsme se zareagovat na množící se kritiku a zkvalitnit naše služby. A chceme, abyste vy sami měli možnost rozhodovat o vaší vlastní spokojenosti cestování. Proto vám zde představujeme devět kandidátů na post řidiče této linky a uspořádáme demokratické hlasování.“

„Překvapivé – no - a proč nakonec ne,“ říkám si.

Zahleděl jsem se na těch devět adeptů.

Jednoho jsem znal jako člověka z úplně jiné branže a myslel sem si, že je v oboru odborníkem – a on tu najednou stojí jako adept na řidiče autobusu. Zvláštní. Možná má pocit, že jako mladý zvládne všechno.

Ten druhý byl na tom podobně a hlavně mám podezření, že se snaží o podobné kousky již několik let a cpe se kamkoliv, ačkoliv už by naopak měl nazout bačkory a věnovat se umění.

Jednoho z nich vůbec neznám, ale ani ve mně jako řidič autobusu nebudí důvěru.

Dalšího poznávám. Vždyť byl ředitelem velké firmy nedaleko a byl vždy přesvědčený, že nad něj není. A ten by měl řídit autobus, do kterého nastoupím? Pravděpodobně si stále chce něco dokazovat, nebo je za tím něco úplně jiného.

No a támhleten – vždyť ten se nechává vidět v kdejakém luxusu, rád se poslouchá a předvádí – rádoby anděl spásy - už jej vidím, jak s tou svou šálou a strojeným úsměvem každý den bude naladěn k tomu, aby nás dobře obsloužil. Spíše tak hlavně sebe. Ale i tací hazardní hráči jsou kolem nás.

Šestý v řadě je profláknutý tlučhuba a nadsamec, u kterého se divým, že má odvahu se tu ukazovat a dokonce se tvářit, jako když to je pro něj brnkačka. Myslím, že již řídil a dobře to nedopadlo.

A ještě jsou tu tři.

Ten jeden už je letitý řidič na této lince – rád vykládá a snaží se být zajímavý a humorný, ale nejen že je za zenitem, ale za poslední dobu hodně sešel, nehledě na to, že jsem jej několikrát viděl docela v rauši a láskou ke sklence se netají. Proč sem ten Míla ještě leze?

Poslední dva vypadají docela důvěryhodně. Každopádně budí dojem, že by byli dobrými řidiči a hlavně nikdy jsem o nich neslyšel nic tak špatného. Získávám k nim důvěru. Myslím si, že tato linka potřebuje změnu, aby cesta měla novou atmosféru.

Ale to už se začíná hlasovat.

„My chceme našeho starého Mílu,“ ozývá se více a více z hloučku cestujících.

Dokonce se začínají lidé i postrkovat a někteří nevybíravě napadají ty, co mají jiný názor.

„S Mílou je vždycky sranda a ten to každému natře!“

„Netahejte nám na naši linku žádné novoty a už vůbec nechceme nějaké slušňácké blbečky, kterým by nakonec vadilo, jak se v autobuse chováme.“

„Jděte s těma nápadama do hajzlu. Zlatý starý časy.“

„Dělejte, ať už jedem, nebo nestihnu seriál v televizi.“

Hlasy křiklounů sílí.

Volby končí.

Míla těsně, ale přeci vyhrává. Rozšafně prohodí pár bonmotů a už se dveře autobusu otevírají a řidič se majetnicky uvelebuje za volantem. Ostatní kandidáti s vedením nádraží odcházejí a autobus se plní.

Vyrážíme.

Zvláště ty největší křiklouny úspěch posilnil a tak si dobírají spolucestující s jiným názorem. Také řidič Míla, má skvělou náladu a tak to bere řádně do rukou.

Nějak se mi ta krajina rychle míhá za okny a nemám z toho dobrý pocit.

„Jedeme vůbec správným směrem? To je zase nějaká objížďka?“ ptám se souseda.

Najednou začne řidič Míla klejt, řvát a než se stačím zorientovat, ozývá se kovový skřípot a vnitřkem autobusu prolétají kousky skla, jako projektily. Lidé v autobuse křičí – vypadáváme ze sedaček – tělo autobusu se prolamuje a stále a stále jsme v pohybu.

A pak ticho.

Několikasekundové ticho – které prolomí sténání zraněných. Ti co mohou, se začínají rychle dostávat ven. Až na výjimky, většinu nezajímají zranění.

Sobeckost se ukazuje v plné parádě.

Řidič Míla křečovitě svírá volant – nehýbá se – jen na tváři má přihlouplý škleb.

A  slyším opět některé ty hlasité křiklouny.

„To je bordel. Za to můžou ty blbečci z vedení nádraží.“

„To by se dříve nestalo, to co se tady teď děje.“

„Kdo nám to zaplatí? Já mám zničenej úplně novej mobil.“

„No, za to můžou ti debilové, co pořád chtěj o něčem hlasovat.“

„Tady máte tu vaši demogracii.“

Bezcharakterní společenská žumpa.

Už to neposlouchám. Ostatně ty hlasy se mi vzdalují a vytrácí.

Otevírám oči.

Byl to sen.

Hloupej sen?

No, snad to byl skutečně jen sen.