A to jsme si tak lebedili

Také se kolem vás lidé psychicky hroutí? Virus nám vstoupil do nepřipravených životů. To nám neměl dělat, hajzlík jeden. Vždyť jsme si tak dobře žili. Něco o ženě, která si nelebedila a přesto vyhrála - vlastně o dvou ženách.

Mám dnes chuť vám opět něco vyprávět. Nikdo z nás se jen tak nevymaní ze současné situace a nejde žít v takové izolaci – především mentální – abychom byli nad věcí, nevšímaví, lhostejní a jakkoliv nepřemýšleli.

Čas virový, nám hodně naboural představu o tom, jak si pěkně žijeme v bezpečí, jak jsme silní, na vše se díváme pěkně s odstupem – a jak jsou před námi jen samá pozitiva.

Myslím si, že pokud dokážeme rychle najít cestu z krize – mám na mysli především z té paniky a chaosu – pak nám nakonec bude zkušenost prvních měsíců roku 2020, k dobrému a lidstvu hodně pomůže – a to na celém světě.  Ale o tom třeba jindy.

Chtěl bych se dnes zamyslet nad stavem který nazýváme bezpečí. A mít to jako takový oslí můstek k příběhu zajímavé ženy.

Použiji totiž její citát: „Bezpečí je především pověra. V přírodě nic takového neexistuje a ani děti /lidští potomci/ jej v plnosti nezažívají. Život je buď odvážné dobrodružství, nebo nic.“ To jsou slova jisté Helen Kellerové.

Pokud chceme sami sebe, nebo někoho druhého motivovat, povzbudit, dostat do akce, dostat z bryndy – tak jej musíme postavit před jasnou skutečnost. Chceš něčeho dosáhnout? Chceš být úspěšný, uznávaný, platný, užitečný? Tak musíš zvednout zadek, vyjít a jít s kůží na trh!

Jestliže si budeš chrochtat pěkně „v bezpečí“, nic nebude – a nakonec se může stát, že sám sebe tou pasivitou ve spokojeném chrochtání, ohrozíš. A stáhneš, ohrozíš stejně i lidi ve svém okolí.

Ona ta myšlenka Helen Kellerové je slovo do pranice, zvláště pokud budeme uvažovat, zda bezpečí můžeme brát jako pověru. Pokud budete znát její příběh, pak asi pochopíte i její uvažování, a to je to důležité. Zde na zemi se opravdu asi stav bezpečí, dá chápat jako dobrý pro určitou chvíli nabrání sil a odvahy, ale pokud přetrvává, tak může být kontraproduktivní, a naopak mít negativní vliv. To jsou ty příběhy mamánků, lidí uzavřených ve svých ulitách a spokojených s tím, co jim prostě vyhovuje, v čem si rochní. Ono totiž zde v životě nic netrvá věčně. A pak to často /většinou/ i bolí.

Dnes se spíše mluví o komfortní zóně, ale mezi ní a pocitem bezpečí je rozdíl, ale to je na další a delší zamyšlení.

Helen Kellerová, je známa jako první hluchoslepý člověk, který dokončil studium na Harvardově univerzitě – a to dokonce s vyznamenáním. Současný běžně skepticky založený člověk hned utrousí: „Jasně, dali jí to ze soucitu.“ Ale to řekne hlupák, co o jejím zápase a životě neví vůbec nic.

Představte si, že se narodíte úplně zdraví a vše je krásné. A než oslavíte druhé narozeniny, tak vás meningitida připraví o sluch a zrak zároveň - úplně. Zboří se svět dítěte i rodičů. Tehdy přes doporučení a seznámení se s Alexandrem Bellem /nejen známým vynálezcem, ale hlavně člověkem zabývajícím se pomocí hluchoněmým/ do rodiny přišel klíčový člověk, Anne Sullivanová. Tato lektorka pro nevidomé, začala ve svých pouhých dvaceti letech, pracovat s tehdy již sedmiletou Helen. Tak mladý člověk, který dostal složitý úkol.

Nebylo to vůbec jednoduché. Výuka prstové abecedy, vnímání věcí kolem a snaha mluvit, říkat slova, neustále ztroskotávala na nechuti a nezájmu samotné Helen.

Dokážete si představit, že každý den začínáte znova a znova – se sedmiletou hluboce frustrovanou dívenkou - a nevzdáte to?

Pak přišel nápad a den, kdy Anne přivedla Helen k zahradnímu jezírku s proudem vody. Na jednu ruku jí nechala proudit vodu a druhou rukou jí nechala prsty přecházet přes abecedu a hláskovala jí slovo „voda“. To byl zásadní stimul zájmu. Najedou Helen chtěla podobným způsobem poznávat vše kolem ní a během toho dne se naučila prvních asi třicet slov ve svém životě.

Začala číst rukama a také se naučila mluvit. To byl ten start do všeho nového.

Později se naučila mimo rodné angličtiny plynně latinsky, řecky, francouzsky a německy. Nakonec ve 24 letech promovala na univerzitě. Stala se z ní spisovatelka. Psala v Brailleově písmu a napsala 12 knih, které byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Jako jedna z mála hluchoslepých lidí uměla číst lidem ze rtů doteky konečky prstů, a dokonce dokázala celým svým tělem vnímat hudbu, a byla velkou milovnicí hudby. Stala se světově známou osobností, se kterou se rádi setkávali významní lidé všech zemí a národů. Však si o ní něco přečtěte.

Asi chápete, proč jsem si dnes tento příběh vybral. Třeba někoho podobné motivace nezajímají. Každý jsme nějaký a každý jinak přemýšlíme a jinak vnímáme.

Mně ta současná doba a situace nějak chce říct, že možná je čas více přemýšlet a měnit zaběhlé! Protože nás určité bezpečí ukolébalo a najednou se bojíme, najednou se mnozí psychicky hroutí, najednou propadají nejistotě, beznaději, strachu.

Spisovatel Daniel Defoe naspal: „Strach z nebezpečí je tisíckrát větší než nebezpečí samo.“

Nechci dělat a vnucovat nějaké své závěry. Nechám to na každém z vás. 

Tak na konci pro výzvu a motivaci nás všech nechám promluvit ještě samotnou Helen: „Jediná věc, která je horší než být slepý, je vidět, a nemít žádnou vizi.“