Území starých.

Poslední sčítání lidu potvrdilo jen to, před čím mocipáni světa zavírají či jen přivírají oči. Česká společnost zestárla a to docela rapidně. Nejvíce lidí v produktivním věku je čtyřicátníku a pětačtyřicátníků. O padesátnících a 

pětapadesátnících se prozatím nikdo nezmínil. Seniorů přibývá, zatímco mladých ubývá. Za dvacet třicet let budou možná mladí lidé vzácností a to nejen na trhu práce. Situace mi docela připomíná film Potomci lidí, kde je zabit nejmladší muž z nejstarších. Pak už nikdo takoví není. Na území starých nakonec vznikne válka do níž přicestuje mladá těhotná migrantka. Když se dítě v utajení narodí, rozezvoní se zvony a na pár minut utichnou zbraně. Nad zázrakem nového stvoření pláčou i otrlí vojáci. Lidský věk se prodloužil. Ne každý se však důchodového věku dožívá v plném zdraví. Různými zdravotními neduhy trpí lidé již od pětapadesáti let. Zvláště mnohé ženy tzv. sengvičové generace jsou doslova strhané ještě péčí o své stárnoucí rodiče, že jsou na trhu práce doslova odepsané. Buď nemají to srdce dát svou maminku do domova důchodců, nebo zkrátka nejsou volná místa. Zestárly i pečovatelky v různých sociálních zařízeních, takže za pár let v pečovatelství dojde i pracovní síla. Člověk se v šedesáti sice může cítit či vypadat mladě, ale síly tak jako tak ubývají. Šedesátka už je přece jen nějaký věk a takovýto člověk v mladém dynamickém kolektivu na dvanáctihodinové směně kariéru už neudělá a pro ostatní kolegy bude jen brzdou. A práci ve fabrice, na poli či na vinici také už příliš nezvládne.

Nestárneme jen my Češi, ale také naši západoevropští sousedé. Jen jsou zase o kus dál napřed. Měla jsem kamarádku z dětských školních let v Rakousku. Pochvalovala si, jak se zde věnují nejen seniorům, ale především lidem v předdůchodovém věku a střední generaci. Tito lidé mají i své obchody, obchůdky i kavárničky v nichž je obsluhuje personál mladší nanejvýš o jednu generaci, který jim lépe rozumí. Ať už je to konfekce, kadeřnictví, wellness služby i bazény. V mnoha obchodech jsou cenovky psané větším písmem a zboží není tak vysoko v regálech, že na něj starší člověk pomalu nedosáhne. Na západě v některých zemích lidé sice pracují déle, ale už především na kratší úvazky, z nichž nemusí živořit. A státu se to vyplatí, protože lidé nemusí hned odcházet do důchodu či dokonce do toho předčasného jako je tomu u nás, protože spousta už to prostě fyzicky ani psychicky nedává. Více se tam věnují generaci 50+ protože v nich je ten největší potenciál a pokud je doslova zrujnují, ti lidé na tom budou zdravotně tak špatně, že se na pracovní trh už nikdy nevrátí. Je tam i větší ochrana zaměstnanců nad padesát let a při propuštění takového zaměstnance, to musí zaměstnavatel odůvodnit či se spolupodílet na hledání nového pracovního místa. U nás stačí nátlak a hodinový vyhazov s tím, že se zaměstnavatel a zaměstnanec dohodli na ukončení pracovního poměru dohodou. A pokud nechce starší člověk skončit v Bohnicích, podepíše to a odchází na úřad práce s almužnou.

Kdysi jsem se bavila s mladou ženou, Arabkou, kterou doslova šokovala ta odkladiště starých lidí. Já jsem se zase ptala na ty dvě, tři manželky, jak je ten muž vlastně uživí. Prý to mají tak. Mladý ale i starší muž si vezme svou první ženu s níž založí rodinu. On vydělává, ona pečuje o děti a stará se o domácnost. Když děti povyrostou a ona zestárne, muž si vezme druhou ženu s níž také zakládá rodinu. Druhá manželka víceméně přijímá roli chůvy aby ta první zůstala pro svého muže krásná a odpočatá. Později se první žena ujímá role pečovatelky o stárnoucí rodiče, pak se připojí i druhá. Pokud se muž ožení ještě se třetí ženou což prý už moc nebývá, ta nejstarší může na pár hodin i pracovat. A tak o staré rodiče se postarají první i druhá manželka a o ženy i otce až zestárnou zase jejich děti. Na státní podpoře jsou závislé pouze vdovy a osamělí staří lidé. Každá země to má ale jinak. Jiné je to na vesnici, kde více převládají rodinné klany a ve městě. A tam kde jsou války nebo ne až tak dobrá zdravotní péče někteří lidé ani nestačí zestárnout.

Podobně byli či mnohde ještě jsou odkázáni staří rodiče na své děti zvláště v odlehlých chudých vesničkách na Ukrajině. Anebo na svou zahrádku a domácí zvířectvo. Důchod prý někdy přijde včas a někdy ten měsíc vůbec. Proto spousta Ukrajinců kteří zde pracují posílá část své výplaty především starým rodičům. Obdobné to bylo u Turků co před lety houfně odcházeli za prací do Německa. Tak mi to vyprávěl tatínek. Vykonávali podřadné práce kterých se Němec či Němka štítili. Třeba otírání zadků jejich rodičů v sociálních zařízeních. Koukala jsem docela vykulená než jsme se tam během třiceti let dostali také. Spoustu špatně placené či těžké práce zastávali do covidu zahraniční pracovníci.

A jak to bude dál. Za deset, dvacet let až půjdou do důchodu tzv. Husákovy děti a ti produktivní pětačtyřicátníci. Nejmladší a nejvzdělanější je prý Praha s průměrným věkem 41,5 roku a vysokoškolskými tituly. Ale co ta další města, městečka a vesnice kde bude převládat starší obyvatelstvo. Kdo tam se o ty lidi postará. Nakonec se té drahoty už ani nezbavíme, protože nebude mít kdo vyrábět, pečovat o staré, řídit autobus, sbírat chmel i brambory, spravit zub či hlídat veřejný pořádek. Život se zpomalí, staneme se zemí starých a přestárlých kam se budou jezdit dívat turisté jako do ZOO. A nám na houpacím koni bude úplně šuma fuk zda tady utratí milion nebo miliardu. Budeme žít ve zcela jiném světě ve společnosti Alzheimera. Tolik dětí, aby se dal zvrátit tento nezvratný osud se nenarodí. A to, co dokáže se zemí udělat stáří nám ukázal covid 19. To ale byla spíše taková předehra. Drama teprve přijde o pár let později. Nezachrání nás už nic krom robotizace a migrace lidí ze Slovenska, Ukrajiny, možná i části Ruska. Ze západu k nám přijdou leda tak opět důchodci pro něž tu bude mnohem levněji. I starý mocný Řím nakonec padl na hubu a vše šlo od počátku. A dokonalou civilizaci  bájnou Atlantidu spláchlo moře. A myslím, že svět, příroda, život i třeba nějaká vyšší moc si poradí i se zestárnutím světa. Nejsme tady desetiletí, století, ale celá tisíciletí. A vždy se našel někdo nebo něco, kdo problém dokázal vyřešit i když ne zrovna ku prospěchu části lidstva. Z dávné a pradávné historie však víme, že to tak bylo. Moc nemá jen člověk, ale i příroda a Bůh či dnes moderněji řečeno vesmír. Ať je to tak či tak, kormidlo lodi se pootočilo nejméně o 180 stupňů. Zatímco za socialismu platilo ono známé mládí vpřed, za pár let tuto loď budou řídit senioři. A to bude většina z nás. A třeba i tento nový svět bude lepší, hezčí, klidnější, nebude potřeba produkovat tolik zboží a život z nadbytku se vrátí do normálu. Ozdraví se příroda a pak se opět začne rodit více dětí pro radost světa. Kdo ví...