Třicet let po sametu. Část 3.

<p>Někdo sametové revoluci říká zkrátka sametová a sametovou v jeho srdci navždy zůstane, další hadrová, plyšová. Svět a naše země zvlášť od té doby prošla obrovskou proměnou. Mnozí co stáli v čele a o změnu režimu se nejvíce </p>

zasloužili i když i to další názory vyvrací s tím, že stávající situace v socialistickém společenství byla nadále neudržitelná a vše bylo dopředu připravené západem či by se soudruzi sami časem vtělili v demokraty a hranici na západ by alespoň částečně otevřeli zestárli ostatně jako celá společnost. Z energických studentů se stali před důchodci a z mnohých herců, zpěváků, politiků i zcela neznámých občanů důchodci. Naše země vstoupila do NATO a o něco později do EU. Vrátili jsme se zpátky tam, odkud byli vyrváni. Do Evropy. Ale ta najednou už není taková jako dřív, je jiná a jiní jsme i my. Už nežijeme v té uzavřené bublině a náš český rybníček a trocha toho smrádku, kde jsme se cítili v bezpečí před okolním světem může zajímat i někoho jiného než nás samé. A ne každý přichází do naší země tak jako do mnoha dalších s dobrými úmysly. Stali jsme se součástí světa. Toho skutečného i virtuálního. Uplynulo neuvěřitelných třicet let kdy nám vyrostla druhá generace, na které bude především záležet jakým směrem naše země nadále půjde a co přineseme či nepřineseme světu převratného. Nastalo vlastně jakési střídání stráží. Poválečná generace a mnozí pamětníci pomalu ale jistě odcházejí do věčných lovišť, do důchodu se za pár let budou chystat nejsilnější populační ročníky 70. let tzv. Husákovy děti. Čím dál více budeme potkávat staré a starší lidi a aby pokles obyvatelstva nebyl až tak razantní, chybějící především mladou generaci doplňují a patrně i nadále budou doplňovat cizinci.

Snad nepochybný rozlet vzhůru nastal s příchodem internetu. Stačí se jen připojit a virtuálně můžeme procestovat celý svět, naučit se něčemu novému, získat nespočet přátel. A na sociálních sítích je pod rouškou anonymity skoro každý odborník takřka na vše. Stále více mi začíná připadat, že se poslední dobou v této zemi neřeší nic jiného než politika a věk. Ještě před dvěma třemi roky kdy doznívala ekonomická krize a nezaměstnanost sčítala nějakého plus mínus půl miliónu lidí bez práce dostávali padáka především ti dříve narození mnohdy pod záminkou reorganizace a zrušení jejich místa. A hned na to ta místa obsadili ti mladší a perspektivnější. Padesátník byl už zkrátka pro firmy neefektivní kmet. Dnes nastala situace zcela opačná. Nejsou lidi a firmy nabírají každého, kdo má ruce a nohy, netrpí lachtaní nemocí a funguje mu hlava. Jenže se ocitají v dalších a dalších problémech nabalujících se na sebe jako sněhová koule. Dobrého a kvalitního řemeslníka aby baterkou pohledal, mladí manuální činnost příliš vykonávat nechtějí a ti starší takřka před důchodem už na ni zase fyzicky nestačí. Sice se posouvá věk odchodu do důchodu, avšak vnitřní hodiny člověka zůstávají stejně nastavené. Sil začíná ubývat a lidé se cítí unaveni a vyčerpáni. Jedni si dobíjejí baterky alkoholem, druzí antidepresivy, jiní obojím. A tak mnozí odcházejí raději do předčasného důchodu. Dříve mi připadalo, tedy před těmi třiceti lety, že se věk až tak neřešil či spíše vůbec. Možná to bylo i tím, že starých lidí nebylo tolik a především jakmile odešla žena do důchodu, věnovala se svým vnoučatům což bylo pro mladé pracující maminky obrovským přínosem. Dnes si žena středního věku pomalu ani nevydechne. Tzv. sengvičová generace to má dnes snad nejtěžší. Na její bedra jsou vloženy nejen pracovní povinnosti, péče o rodinu, ale také starost jak o děti tak o své stárnoucí rodiče. Škoda, že navždy odešla krásná doba opravdových hodných babiček s ošatkou na hlavě a zástěrou omotanou kolem pasu k nimž  jsme tak rádi jako děti mnozí jezdívali na prázdniny. Sama ještě dnes cítím tu zvláštní vůni babiččiny světničky, borůvkových knedlíků a léta stráveného na venkově.

Neřešily se šediny ani stříbro ve vlasech ale sounáležitost rodiny, pohoda a zda udělat k obědu slepici na paprice nebo králíka. A my děti jsme babičce pomáhaly s hospodářstvím. Dnes máme chytré telefony, žijeme  dá se říci v blahobytu , ale máme rozbité duše co si žádají opravu. Bejvávalo když tatínek říkával " nečuč pořád na tu obrazovku a jdi si raději ven zaběhat." No a nyní vejrám do mobilu na všechny ty vymoženosti znamenající pro mé prarodiče a zčásti i rodiče scifi. A na co už má paměť zdaleka nestačí ohlídá pan vševědoucí Geogle. Díky internetu jsem ve spojení s mnoha přáteli ale není nad obyčejný lidský pokec nad sklenkou vína či si vyjet na kole s kamarádkou. Zdá se mi, že na sociálních sítích vše tak nějak zhrublo a řeší se naprosté zhovadilosti. Diskutující se často nevyjadřují ani tak k tématu jako věku a vzhledu autora, zvláště jeli žena známé osobnosti a celebrity nevyjímaje. Společnost žije kultem mládí a zralost či dokonce stáří tento krásný dojem jen kazí. Zcela nedávno jsem objevila tento nádherný citát. " Vrásky znamenají že ses smála, šedé vlasy že ses starala o druhé a jizvy že jsi opravdu žila. Nestyď se za to že stárneš. Jsi pořád krásná žena s příběhem vepsaným do tváře." Společnost je rozdělená a to nejen politicky na Zemanovce, Babišovce, sluníčkáře, euroskeptiky, eurohujery či pražské kavárníky. Ale také na mladé, krásné, bohaté, úspěšné a ty druhé. Kamsi se vytratila lidskost. Mezilidské vztahy časem tak nějak otupěly, žijeme víceméně individualisticky každý sám za sebe a pro sebe. Máme ale svobodu projevu a můžeme si svobodně zvolit kým a čím chceme být. A že donedávna existovala jen ona a on. Pokrok nezastavíš. Přibylo ono. Hájíme práva zvířat, menšin a jeli někdo homosexuál či lesbička tak ať  jím je cítí li se doopravdy šťastný a spokojený. Už jen toto je obrovský posun desetiletími. Mám doma kočičku a jsem ráda za to, že už to prostě není jen nějaká věc, ale živá bytost co cítí bolest stejně tak jako já a touží po lásce stejně tak jako já.

Platy od té doby stouply nejméně desetinásobně. Průměrná mzda činí nějakých 34 000 Kč, ale málo kdo takovéto hřejivé číslo na své výplatní pásce doopravdy spatřil. Ti osamělí, matky samoživitelky či lidé z malých měst a vesnic spíše přežívají od výplaty k výplatě. Inflace vystrkuje růžky, vše zdražuje, nejvíce snad bydlení. A tak spousta třicátníků, čtyřicátníků žije nadále se svými rodiči. O založení vlastní rodiny si mohou nechat leda tak zdát. A s nástupem padesátky už je žena na mateřství přece jen stará. Mít v šedesáti letech na krku puberťáka už taková zábava být nemusí. Třicet let po sametu nastává zvláštní paradox. Nejsilnější síla co revoluci defakto stvořila se právě dnes stává nejsilnějším volebním potenciálem a patrně v budoucnosti budou tuto zemi dirigovat padesátníci, šedesátníci+ ostatně stejně tak jako valnou část Evropy. Na dobu před třiceti lety sice zavzpomínám, ale slavit tento svátek nebudu. Ono vůbec s postupujícím věkem oslav spíše ubývá už jen proto, že ti co tu se mnou byli a které jsem milovala už tady dávno nejsou. Věk je sice jen pouhé číslo v kalendáři, ale mrcha pěkně ošidná. V mladém věku jsem viděla sklenici vody ponejvíce plnou, později polo plnou a nyní dokonce někdy prázdnou. Nu a za dalších třicet let už pár vyvolených může obydlet vzdálené planety a lidé budou na dovolenou namísto k moři létat do vesmíru. Anebo tím jak se mění klima nás všechny jednoho dne cosi naráz smete z povrchu zemského jako dinosaury. A vše začne od úplného začátku.