Své srdce nechala v ZOO.

Miluji zvířátka a někdy mi připadá, že jsou mnohem lepší než my lidé. Už jako malá se těšila na výlet do ZOO a nemohla se vynadívat na zvířata, která znala do té doby jen z knížek či televize. Vidět takového slona, žirafu či lva, 

to byl obrovský zážitek. Zamilovala si příběh lvice Elsy a tak každou lvici, kterou uviděla oslovila Elso. Po mnoha a mnoha letech se mi poštěstilo a v trojské ZOO si našla sezónní brigádu. Prožila zde jedno z nejkrásnějších období  svého pracovního života a poznala spoustu báječných lidí, skutečných srdcařů. Připadala si zde spíše jako na pohádkové dovolené a domů odcházela nabitá pozitivní energií nejméně na celý rok. Když brzy ráno prošla branou, hned se stavila u svých miláčků lachtanů, kteří se pochlubili svými plaveckými a mnohdy i akrobatickými výkony. Udivilo mě, jak dlouho vydrží pod vodou na jeden nádech a zvláště ti mladí jak nádherně zvládají otočku, která mi činila při plavání problémy. Pak tam byl jeden takový už lachtaní postarší pán. Připlul a než se opět potopil pěkně si odfrknul až jsem byla podruhé pokřtěna. Nosívala mu míček s nímž si rád hrál. Už patrně hůře viděl protože jakmile připlul další lachtan míček mu posunul blíž a on ho před sebou šoupal po vodě čumáčkem k ostatním. Nakonec vznikla v bazénku krásná kolektivní hra a mladí lachtánci byli k těm starším jaksepatří uctiví.

Od lachtanů kráčela k tučňákům, kde už mě očekával ten největší z nich zvaný milovník. Ten musel mít kolem sebe hotový harém. U skla posouvala různé šňůrky, mašličky, papírky a on se mohl radostí zbláznit jak ho hra bavila. Tučňáci jsou nejen nádherní ale především velmi dobří a rychlí plavci což netušila. A svou legrační houpavou chůzí připomínají tu mou. Prý chodím jako kachna. Pak se zašla podívat na malé opičky co už zdálky zdravily. Tak jak byla po ránu ZOO ještě tichá a liduprázdná, mohla spatřit v náruči matky i čerstvě narozené miminko. Jakmile se blížila k ptačí říši, hold mi svým sborovým hlasem vzdávali plameňáci a pelikáni. Člověk mnohdy nepozdraví když někam vstupuje, snad si i zakládá na tom že působí jako neotesaný buran a ta zvířata tak učiní třeba čtyřikrát. Už tatínek říkával, že když vcházel do chlíva i ta kráva zabučela. Kdo mě asi po ránu či v podvečer vyděsil to byl statný gorilák Ríša stojící za sklem proti mě. Jak jsou ty gorily velké a silné a přesto se neubrání zlovůli člověka, té bestii v lidském rouchu a často umírají i krutou smrtí. Ostatně jako spousta zvířat, třeba kvůli svému hebkému kožíšku nebo jen proto, že si nějaký pomatenec zamane že vyrobí blahodárný lektvar z tygřích kostí či elixír mládí z nebohých vodnic posvátných. Svaté mu zkrátka není zhola nic.

Ráda jsem chodívala i za koněm převalským. Je menší než koně jaké známe třeba třeba z jezdectví. Nechal se pohladit a ten pohled do hlubokých očí v nichž se zrcadlilo tolik důvěry a dobroty. Jakmile vytáhla foťák v pavilónu žiraf, hned se z nich staly neodolatelné modelky s nádhernýma velkýma očima. Po zamíření do australských mokřadů obdivovala pestrobarevné ptáky poletující mi přímo nad hlavou. Jeden se mi usadil na rameni a zajímala ho růže v mých vlasech. Ať už pohlédla upřeně do očí jakémukoliv zvířeti, v žádném nespatřila sebemenší záblesk zloby, hněvu či nenávisti. Naopak z jejich niter vyzařovalo cosi krásného, čistého a mnohá byla plachá. Byla šťastná že mnohým zvířatům pobyt v ZOO zachránil život. Kolik vzácných druhů vymírá a již nikdy je nespatříme díky pytláctví, lidské chamtivosti a hamižnosti či jen tomu, že nedokážeme žít v souladu s přírodou, vyčlenili se z ní a mnozí živočichové jsou nám na obtíž. Kolik násilností přibývá vůči bezbranným zvířatům. Kterak někdo může zranit bytost, třebaže v kožíšku plně mu oddanou, vzít důvěřivé zvířátko, zbít ho, utýrat, zmrzačit či dokonce zabít. A ještě si utrpení zvířete třeba nahrát a sdílet s přáteli. To už by měl být titul homo sapiens sapiens člověku po právu odepřen.

Jsem ráda a děkuji za ten dar, být v ZOO v době kdy přišlo na svět pět úchvatných geparďat a pak se narodila nádherná tygřata. Nakonec musela být část pavilónu uzavřena aby matka s mláďaty měla klid protože část návštěvníků se chovala jako banda chuligánů bez sebemenšímu respektu k novému životu. Zcela mě fascinují šelmy a navždy fascinovat budou. Jsou to moji miláčci. Oblíbila si zvláště kočku rybářskou která večer vždy čekala ve výběhu. A já si s tou šelmičkou s obrovskýma očima takřka přes půl hlavy chodila povídat, tak jako si doma povídám se svou kočičkou. A pak lev a dvě lvice. Na ta nádherná stvoření se nemohla vynadívat. A hlavně jak si holky toho svého krále hezky dobývaly. Potkat bych ho při toulkách ZOO ale nechtěla. Byl velký, statný a budil stejný respekt jako gorilák Ríša. Ale také jak se na správného lva patří, také pěkně líny. Lvicím dalo docela práci přimět ho ke společným hrám a někdy i milostným hrátkám. 

V ZOO si dokonce našla i kamarádku opuštěnou kočičku Myšpulku, která po smrti své maminky a sourozence našla svůj nový domov na lanovce, kde se o ni zaměstnanci lanovky starali. Zprvu byla plachá a nedůvěřivá, pak jsme se ale skamarádily a Myšpulka mě každé ráno vyhlížela u branky s optáním, zda nezapomněla přinést kapsičku. Tu si hned náležitě odpracovala. Nechala se od návštěvníků ZOO hladit, ráda se pomazlila s dětmi či se s turisty zvěčnila na selfíčku. Byla takový psychoterapeaut pro ty, jež se báli na lanovku nasednout. A právě z lanovky byl ten nejúžasnější výhled na celou ZOO a část matičky stověžaté jako na dlani. ZOO je místo, kde nechala své srdce mezi těmi nejúžasnějšími tvory světa a lidmi, kteří by za své svěřence dýchali. Ocitla se v ráji na zemi do něhož si budu během roku chodit dobíjet baterky. Během rána se ocitla v prosluněné Africe mezi slony, pak zase v Austrálii kde se setkala s klokany a když se toužila trochu ochladit, zamířila na daleký sever za ledním medvědem, co se musel hned pochlubit, jak krásně plave znak. Večer, kdy mnohým zvířatům svítí oči jako baterky a kolem zní nejrůznější ozvěny dokáže být ZOO krásně tajemná. A i mnohé vůně jsou zcela odlišné než ve dne. Příroda je natolik úchvatná, že ji snad nedokážu poznat do konce svého života. Je stejná a přesto pokaždé jiná. A vždy dokáže překvapit.

 Nakonec jsem získala zaměstnání, kde mohla poznat další kamarády ze zvířecí říše. Nikdy by mě nenapadlo, jak krásná může být ropucha se smaragdovýma očima a jeden ze skokanů, co ve svém teritoriu vítá za sklem návštěvníky a dělá pěkné skopičinky, které milují zvláště děti. A tak celé rodinky chodí za Kvakem. Krásné jsou i užovky podplamaté, výborní plavci, mloci, vodní želvičky co se dokážou seřadit vedle sebe jako vojáci či skákat šipku do jezírka, různě zbarvení čolci a užovka stromová. Je to klučina a když se svléká z kůže stydí se a vždy se někam schová. Pak se ukáže v celé své nádheře. A u ještěrek se zkraje jara odehrával krutý boj samečka o svou vyvolenou a holky si dokonce ukously ocásek. Jedna musela být zkrátka hezčí a snad i ta pravá s níž si založí rodinu. A ta druhá musela z kola ven a počkat až jí za nějakou dobu chvost opět naroste. I svět obojživelníků je neméně zajímavý. A pomazlení se dožadoval had i žabička. Po lásce zkrátka touží každý ať už pochází ze země, vody či vzduchu.

A za svými miláčky do ZOO za pár dní vyrazím. Snad se potkám i s Myšpulkou. Bez kapsiček se návštěva neobejde. A dáme společné letní selfíčko.